Červenec 2015

Lughnasad

30. července 2015 v 11:11 | Monica Hell |  Keltové
Výjimečně je svátek nazýván Lunasdal, Lunasduinn nebo Laa Luanys, v křesťanství Lammas.
Lughnasadh je posledním z hlavních svátků keltského roku. Jako jediný se ve své podstatě do dnešní doby vlastně nedochoval. Jedná se o oslavu sklizně a dožínek. Lidé si chtěli naklonit bohy k pomoci při sklizních. Hrozilo totiž nebezpečí krupobití, nebo velkých hork a podobných neštěstí, které by úrodu zničily.
Svátek je slavností boha Lugha, patrona řemeslníků, učenců a válečníků. Doopravdy ale oslavuje Lughovu kojnou Taillte- bohyni plodnosti. Lugh znamená v překladu jasný, nebo také vrána.
Oslavy Lugnasadhu začínaly 14 dnů před dnem hlavní slavnosti, která začínala večer 31. července, s plynulým pokračováním do 1. srpna (keltský den začíná večerem) a doznívala ještě dalších 14 dnů. V celé době konání svátku byly zakázány rozbroje a války.
Druid na ohni upekl placky z prvního utrženého snopu obilí. Přikládalo se výhradně jeřábovým dřevem. Po upečení dostal každý z kmene kousek placky a oslavy tak byly zahájeny.
Tradičním jídlem byl kulatý ovesný koláč. Ten člověk nesměl celý sníst sám, ale vždy se musel rozdělit s přáteli.
Vůdce kmene vystoupil za brzkého rána na kopec, kde při východu slunce prosil bohy o přízeň. Předtím čerstvým obilím opsal nad hlavou tři kruhy.
Byl volen král s královnou, aby doprovázeli poslední vůz vezoucí snopy obilí. Ten byl ozdoben květinami a oni dohlíželi na to, aby se pod střechu dostal včas a suchý. Ostatní lidé se snažili obilí symbolicky pokropit vodou.
Poslední utržený svazek obilí se nechával až do příštího roku. Někdy se z něj upletla panenka- babizna. Věřilo se, že má v sobě ohromnou magickou moc. Tedy se následující rok jeho obilky přidaly do osení anebo do placek, které měly být významným pokrmem.
Opět se uzavíraly sňatky na zkoušku- na 1 rok, po kterém se pak bez postihu mohli rozejít. Manželé museli plnit společné úkoly, aby dokázali, že jsou spolu schopni spolupracovat. Při tom měli od druida stužkou svázané ruce k sobě navzájem.
Během oslav byly pořádány trhy, závody (například koňské) a různá klání a hry. Bardové předváděli své písně a soutěžili o tu nejlepší. Byla udělována různá vyznamenání a pocty.
Kdo se oslav nezúčastnil, hrozilo mu neštěstí, brzké stáří, ztráta důvtipu a radosti.

14. kapitola- Proměna

26. července 2015 v 3:33 | Monica Hell |  Karpaty
"Takže tu zůstanou?" podíval se na mě Mike se zdviženým obočím.
"Ano." povzdychla jsem si. Snažila jsem se holky přesvědčit, abychom se vrátily zpět do hotelu, ale ony mě vůbec neposlouchaly. Byly tu spokojené a já jim nedokázala dát dostatečně dobrý důvod k odchodu. Byla jsem z nich zoufalá, ale nedalo se nic dělat. Unést jsem je nemohla… Nebo snad ano? Ne, ne, to by byl špatný nápad.
"Přemýšlela jsi o budoucnosti?"
"Ano, Miku a jsem si jistá, že s tebou chci být! Aby to bylo opravdu navždy, zbývá jediný krůček."
"Neboj, nebude to bolet." ujistil mě znovu.
"Nebojím se." tentokrát jsem si byla naprosto jistá. Začala jsem ho líbat. On se svými polibky postupně sjel až k mému krku. Ucítila jsem, jak mu lehce povystoupily špičáky a pak, s lehkým štípnutím mi projely kůží. Potom přišla vlna neuvěřitelné slasti. Nevím, jak dlouho vše trvalo, pro mě jako by se zastavil čas. Bylo to tak krásné, opojné a vášnivé. Užívala jsem si každého Mikova doteku.
"Irin, miluji tě!" pohladil mě po vlasech, zatímco jsem ležela na jeho posteli. Cítila jsem se hodně zesláblá.
"Jez!" položil na postel připravený tác s jídlem. Usmála jsem se nad jeho prozíravostí. Stěží jsem mohla pohnout rukama, tak mi Mike pomohl posadit se. S jeho pomocí jsem se i najedla. Dodaná energie mi hodně pomohla. Už jsem se opět cítila dobře. Pak Mike přinesl ze stolku svůj pohár. Proviněně se na mě podíval.
"Teď budeš muset začít i s tímhle. Nebude ti moc chutnat, ale budeš tak mnohem silnější a nestane se, že bys někoho mohla ohrozit." mluvil o Eleně se Sarah. "Namíchal jsem ti ji s jahodovým džusem." Roztomile se usmál.
Se smíchem jsem sáhla po poháru s krví: "To je v pohodě. Musím si zvykat." ponořila jsem své rty do rudé tekutiny. Chtěla jsem to mít co nejdříve v sobě a přitom jsem se snažila myslet jen na ten džus. Nebyl to špatný koktejl.
Po chvíli do pokoje přišel Jonathan.
"Jak vám je?" zeptal se okamžitě.
"Zvláštně hezky." usmála jsem se i na něj. "Můžeme si také tykat? Teď, když máme tolik společných zájmů."
"Dobrá," usmál se, "John." podal mi ruku.
"Irin." potřásla jsem si s ním pravicí.
Mike ho ve dne obeznámil s našimi plány. Teď mu vysvětlil jak je to s kamarádkami. Drake na mě proměnu zatím nezpozoruje, ale za dva až tři dny se mu budu muset vyhýbat a nebýt s ním v tichu. Jinak hrozí, že zaslechne můj zpomalující se tep. Nesnesl by pomyšlení, že upíry tvoří někdo jiný, než on sám. Chce mít své okolí pod kontrolou a toho docílí vlastní výchovou nového upíra.
Dokonalá upírka budu do nejdéle týdne. Domluvili jsme se, že zatím budu opět přesvědčovat holky k odjezdu v rámci ukončení dovolené.
Hned druhý den jsem na sobě pocítila rychle probíhající změny účinkem jedu. Hlídala jsem Sarah a byla s ní, přestože to pro ni nebylo moc bezpečné. Nechtěla jsem, aby osaměla s Drakem. Všimla si toho a vadilo jí to. Pro krev jsem denně chodila za Mikem do pokoje, kde mi ji ještě tři dny míchal s džusem. Trénoval mě v boji a učil o upírech a způsobech jejich smrti. Zatím mi přestávalo chutnat obyčejné jídlo, přesto jsem ho ale stále trochu potřebovala. Teď jsem pila krev čistou. Vstala jsem a položila vyprázdněný pohár na stolek.
"Musím jít za Sarah." oznámila jsem a vyběhla z pokoje.
"Počkej!" dohnal mě ještě na schodech Mike. "Proměna probíhá rychle. A ty už máš upíří schopnosti. Dávej si pozor, ať neběháš tak rychle před lidmi. Je to nápadné." Usmál se a políbil mě na tvář.
Stejně jsem si do pátého patra pospíšila a krok jsem zvolnila až na chodbě. Zlepšil se mi i sluch a trochu nerozvážně jsem se na něj spolehla. Hned mi nedošlo, že upír se umí pohybovat také velmi neslyšně a mohla jsem lehko narazit na Drakea. S úsměvem na rtech jsem vešla do Sarina pokoje. Úsměv mi okamžitě ztuhl, když jsem uviděla výjev Drakea sklánějícího se nad Sarah, která ležela v bezvědomí na posteli. Přímo před mýma očima ji zabíjel. S trhnutím se od Sarah odvrátil. Překvapila jsem ho, neslyšel mě přicházet.

Vím, že na silnici jsou hovada, ale stejně mě to překvapuje!

24. července 2015 v 15:21 | Monica Hell |  Anima Mea
Minulý týden se mi konečně dostal do rukou můj řidičák. Hned na to jsem absolvovala tři krátké jízdy autem po blízkém okolí. Má čtvrtá jízda byla na začátečníka dost odvážná. Tedy já jsem se tak alespoň cítila a měla jsem velké obavy. Ve středu jsem se ráno vydala na více než 70km dlouhou cestu do města 15x většího, než ve kterém jsem se učila řídit. Původně jsem v centru řídit neměla, ale okolnosti mě nakonec donutily.
Já, jakožto naprostý nováček v provozu, si před sebou nechávám asi tak 2x až 3x větší rozestup, než ostatní řidiči. Vím totiž, že mám pomalejší reakce a tak na ně chci více času. Takže když jsem viděla 100m přede mnou náklaďák jedoucí tak 70km/h a na něj se tlačící dva osobáky, nijak jsem se nenažila připojit se do jejich "konvoje" a držela jsem se v dostatečné vzdálenosti. Čekala jsem, až osobáky předjedou a pak že si najdu svou chvíli pro předjíždění. Jenže "řidiči" za mnou asi moc nepřemýšlí, nekoukají co se děje vpředu a jen se tam chtějí nacpat! Takže můj rozestup asi chápou jako místo, které jim snad vyhrazuji pro předjetí. No a někteří ani neumí dát blinkr při předjíždění. Asi chtějí ušetřit každou korunku, kterou by i při svícení museli navíc zaplatit za palivo. Hlavně, že mají nové Bavoráky…

S tímhle jsem tak trochu počítala, ale přeci jen jsem doufala v opak. Jak hořké zklamání…

Dostalo mě, když jsem jela za dvěma předjíždějícími se kamiony. Mimochodem- ti mají maximální povolenou rychlost 80km/h a ten předjížděný jel asi 75km/h. (Já, když jsem předjížděla, zrychlila jsem z 20 na 100, abych to stíhala!) Vedle sebe jeli více než čtvrt kilometru. Čekala jsem, co se stane, když se blížil horizont, ze kterého po chvíli vyrazilo další auto. Stihl to.


Jakožto člověk, který umí předpisy v podstatě nazpaměť, se tomuto opravdu divím, ale věřím, že si jednou zvyknu. Což je trochu smutné, řekla bych.

K mému velkému podivu šla jízda ve městě krásně hladce a vlastně bez problémů, nad má očekávání. Jednou jsem slyšela jakési nadávky typu: "Co ty jsi za debila?!", načež jsem se okamžitě rozhlédla, jestli nenadávají mně. K mé velké radosti to bylo na jakéhosi chlápka v protisměru.
Jen si pro příště musím zkontrolovat nastavení GPS, aby nebyla pro chodce, protože to vám v trase nadělá takovou paseku, že to vážně nikomu nepřeju zažít. Já měla nervy obecně z jízdy velkým městem a do toho mě navigace posílá skrz park!

13. kapitola- Nic než pravda

19. července 2015 v 8:48 | Monica Hell
"Nemohu usnout." vysvětlila jsem. Mlčel. Podívala jsem se na pohár odložený na komodě vedle okna. Na hladině tekutiny se zrcadlil úplněk. Překvapeně jsem vyhlédla z okna. Obloha byla jasná a vprostřed ní měsíc zářil jako rybí oko. Něco mě ale zarazilo. Podívala jsem se zpět do poháru, ve kterém byla hustá rudá tekutina. Zamrazilo mě v zátylku a zhrozila jsem se tak, že jsem Mika pustila a ustoupila.
Konečně se otočil. Vypadal zvláštně. Jeho rysy byly tvrdé a oči kruté. Vrhla jsem na něj zhnusený, zděšený a zároveň i tázavý pohled.
"Musím…, chci ti něco říct!" procedil Mike skrz zatnuté zuby. Podívala jsem se mu do tváře. Nevěřila jsem tomu, co vidím. Měl jasně zvětšené špičáky! Otočila jsem se a chtěla utéct. On kolem mě ale proběhl a zatarasil mi cestu. Klopýtla jsem dozadu. Zadrhla jsem se o koberec a padala. Mike přiskočil a chytil mě. Se strachem jsem se vysmýkla a dopadla na jeho postel. Pevně mě chytl a klidným, ale nesmlouvavým hlasem řekl:
"Poslouchej mě!" pak dodal více naléhavě "Prosím. Neublížím ti. Kdybych chtěl, dávno jsem to udělal."
Uznala jsem, že to je pravda. Podvolila jsem se a přestala se bránit. Zklidnila jsem se a on mě pustil. Stále jsem měla strach, ale věřila jsem mu.
"Irin, chci ti o mě něco říct. Miluji tě a ty bys o mě měla vědět něco zásadního!" říkal to klidně, až konejšivě. "Určitě už jsi pochopila, že jsem upír. A tobě nikdy neublížím! Vždy se tě budu snažit chránit." přikývla jsem. Věděla jsem to. Věděla jsem, že říká pravdu. Mike pokračoval dál:
"Víš, vlastně není problém, že já jsem upír a že ty to víš."
"Je tedy nějaký problém?" odvážila jsem se ho z trochu roztřeseným hlasem přerušit.
"Ano. Nejen já jsem upírem."
"Napadlo mě, že Drake se chová divně…" podotkla jsem, neboť mě nenapadl nikdo jiný.
"Nejen Drake. I Jonathan. Všichni jsme jimi."
To mě překvapilo. Sotva jsem trochu přijala, že Mike je "jiný", dozvídám se, nikdo z nich není jako my! Bylo toho trochu moc.
"Jak…?" nedovedla jsem dotvořit otázku.
"Byli jsme stvořeni Drakem. On je starý více než pět set let." vysvětloval od začátku.
"A ty?" zvědavě jsem se zeptala.
"Jen něco málo přes sto." ušklíbl se u slova "jen". "Stejně jako Jonathan. Jsme dobří přátelé a tenkrát jsme cestovali po Evropě, když jsme se tady v Rumunsku seznámili s Drakem. Pak jsme cestovali všichni tři a po nějaké době z nás udělal to, čím jsme. Nenávidím ho za to! Ale je mi vlastně dost blízký."
"A my jsme tu proč?! Nemáte co pít?!"
"Ne! Můžeme se živit jakoukoliv krví. Samozřejmě, nejchutnější je ta, která je stejná jako naše a lidská je lepší než zvířecí. Navíc lidská krev nám zajistí lepší ochranu před sluncem. To ale neznamená, že tu jste kvůli naší obživě."
"Tak proč?"
"Miluji tě! Jsi pro mě na prvním místě. Chci s tebou být při nejlepším na vždy. A vy jste tu na dovolené. Ale ty nikomu nesmíš říct to, co víš. Musíš mi to slíbit!" začal naléhat. Pak mi ale něco došlo.
"Počkej! Ty tvrdíš, že lidská krev vám dopomůže k tomu, abyste mohli bez problémů na slunce?"
"Mimo jiné. I já ji piji. Z transfúzí. Ale zároveň piji i zvířecí." ujistil mě Mike. O to mi ale tolik nešlo.
"Drake pije krev Sarah! Její nemoc a jak je stále tak bledá a on je s námi i ve slunečných dnech, přestože dřív se skrýval!" vykřikla jsem obvinění. Mike se na mě hleděl bez jakéhokoliv výrazu.
"Když se nevystavuje slunci, je silnější. Teď je si sebou ale dost jistý, neboť má přímý zdroj." suše oznámil Mike.
"Nenechám ho ubližovat jí!" řekla jsem rozhodně. "Věřím ti a miluji tě. Ale proti němu nemám šanci. Budu potřebovat tvou pomoc! "
"Drakea se zbavím rád," hrozivě se ušklíbl, "ale nejsem dost silný. Je mnohem starší a zkušenější. I když proti němu budeme s Johnem, výsledek bude nejistý. Ty jsi ale dobrý důvod postavit se mu." pronesl odhodlaně, "Jestliže zjistí, že o nás víš, bude tě také chtít zabít."
"Hádám dobře, že má krev tě posílí a pomůže k vítězství?"
"Nemohu z tebe pít! Nejsem dost zkušený. Nejde o to, že bych tě mohl vysát. Udržet se dokážu, ale mohl bych tě otrávit. Pak by ses sama proměnila v upíra." zhrozil se, ale já nad tím začala uvažovat, "To snad chceš?" pochopil mé zamyšlení.
"Cožpak je upírský život tak strašný? Nebo se mnou nechceš být na vždy? Myslím, že to nebude tak hrozné. Buď mě zabije Drake anebo ho přemůžeme všichni tři." usmála jsem se.
"No, vlastně máš pravdu. Jde jen o to, že upírský život je tak dlouhý, až se dá považovat z lidského hlediska za nekonečný. Ale v podstatě se dá ukončit stejně snadno, jako ten lidský. Víš, upír je vlastně jen vylepšený člověk. Žádná oživlá mrtvola. I já bych chtěl, abys byla upírka, ale nechci být sobecký." povoloval.
"No vidíš." přesvědčovala jsem ho dál. "Já jí chci také být. Myslím, že chápu, co to obnáší."
Vysvětlil mi vše o upírech a jejich režimu, životě a proměně. Nebylo to nic hrozného. A lákalo mě to čím dál víc. I Mike se víc a víc přikláněl k mému názoru. Probírali jsme i Drakea a Sarah. Rozhodli jsme se, že ji i Elenu musíme nějak dostat pryč, než jim Drake nějak ublíží. Mluvili jsme spolu až do svítání.
"Nechám tě ještě jeden den. Nesmíš na sobě nechat nic znát! Bojím se o tebe." řekl smutně vážně.
Povzbudivě jsem se na něj usmála: "Vše nám vyjde. Uvidíš!" Spíš jsem se tak snažila povzbudit samu sebe.

12. kapitola- Noční vycházka

15. července 2015 v 7:00 | Monica Hell |  Karpaty
Drake nám nechal přivézt veškeré věci, které nám zůstaly v hotelu. Odteď jsme byly ubytovány výhradně na jeho hradě. Po několika dnech konečně přestalo pršet a občas už jsme za mraky zahlédly sluneční paprsky. Jonathan nám prozradil, že takovéto sezónní deště jsou tu běžné. To nikde v průvodcích nestálo.

Sarah ale zdejší výkyvy počasí moc nesvědčily. Nachladila se a většinu dne trávila v posteli. Mělo to pro ni ale i své plus. Staral se o ní, k mému velkému překvapení, samotný Drake. Tak se s ním hodně sblížila. Dokonce i s námi trávil Drake více času. Už nebýval celé dny zavřený ve své pracovně a provázel nás v okolí hradu. Nebyl zde žádný park, nebo něco podobného, jen divoká příroda.

Přestože Sarah nevypadala ještě úplně zdravě, už se k nám bez problémů připojila na prohlídce sklepení. Drake nám ukazoval zdejší hladomornu a pár starých, notně zrezivělých mučicích nástrojů. Nakonec jsme zavítali do vinného sklípku.

Večer jsem nemohla usnout. Rozhodla jsem se, že se projdu po potemnělém hradě. Vzala jsem svícen stojící z mého nočního stolku a rozsvítila ho pomocí ohně v krbu. Bloumala jsem ve svém patře, až jsem se dostala do malé chodby a jak jsem poznala, k malým dveřím vedoucím do sálu. Přesvědčila jsem se, zdali jsou to opravdu ony. Pak mě něco napadlo. Došla jsem až na konec chodby, kde se nacházely schody. Vzpomínala jsem, co mi tenkrát Mike říkal, když mě poprvé prováděl po hradě. "Když po nich půjdeš, dostaneš se do šestého poschodí. … Tam mám pokoj." Nemohla jsem si vše úplně vybavit, ale věřila jsem si!
Tiše jsem začala stoupat po schodech, objevila jsem se uprostřed další chodby. Na pravé i levé straně byly dveře od pokojů. Na jakou stranu se dát jsem nevěděla. Tipla jsem si a vydala se do leva. Prohlížela jsem si kliky dveří. Na každé leželo pár zrnek prachu. Vydala jsem se špatným směrem. Stejným způsobem jsem si prohlížela druhou část chodby, až mě to najednou napadlo! "Mám pokoj za těmi posledními." Odhodlaně jsem se vydala ke dveřím a potichu je otevřela. Ocitla jsem se ve hranaté místnosti, kterou celou zabíraly schody. Mike bydlí ve věži!
Pomalu jsem vyšla až nahoru, kde byly otevřené dveře. Naskytl se mi pohled na Mikova záda. Stál u okna a pil ze svého poháru.
"Ahoj." zašeptala jsem do ticha, "Neruším?"
Mike odložil pohár, ale neotočil se
"Ne, pojď dál." pronesl podivně zastřeným hlasem. Zavřela jsem za sebou dveře a přistoupila k němu. Objala jsem ho a políbila za ucho.

11. kapitola- Něžný boj

13. července 2015 v 15:09 | Monica Hell |  Karpaty
"Mohla bych si to s tebou také zkusit?" zeptala jsem se Mika na rovinu.
Zeširoka se usmál a přikývl: "Rád tě to naučím."
Mike odpočíval, zatímco mi Jonathan sehnal masku na šerm. Přešla jsem na druhý konec sálu a postavila se přesně naproti Mika.
"Myslím, že mi něco chybí." Zvedla jsem prázdné ruce.
"Nejprve si musíš vybrat správnou váhu fleretu."
"Koho že?" zmateně jsem se zeptala.
"Fleret. To je zbraň o něco lehčí než kord, nejlepší pro začátečníky." Otočil se a ze stojanu u zdi jeden vytáhl. "Skus s ním mávnout." poručil mi. Vzala jsem si zbraň od něj a udělala, co řekl. Bylo to dobré. Mike mi ale beze slov sebral fleret z ruky. Nechápavě jsem se na něj podívala.
"Je moc lehký." řekl jen tak mimochodem. Než jsem stihla něco namítnout, podal mi jiný. S tímhle to bylo mnohem lepší. Když jsem se napřáhla a švihla, poznala jsem jak dobře je ovladatelný. Neseděla mi ovšem jeho rukojeť. Omluvně jsem ho vracela Mikovi. Vypadal ale velmi spokojeně a podal mi zbraň hned vedle.
"Flerety se dělí právě podle typu rukojetí na francouzský, to je ten, který teď máš, belgický, ten předchozí a na italský."
"Dobře. Takže, jdeme na to?" nedočkavě jsem se zeptala.
"Dobrá." potěšeně se usmál. Uprostřed sálu mi vysvětlil, jak vypadá základní postoj a výpady a pak už jsme se jen řezali. Bavilo mě to, ale strašně rychle jsem se unavila. Mike mě hodně šetřil a dovoloval mi zasáhnout ho. Sám mi dával malé rány a bodnutí jen naznačoval. Zprvu náš boj Elen se Sarah zaujatě sledovaly, ale asi je to omrzelo a Jonathan je vyprovodil ze sálu. Osaměli jsme. Nějakým způsobem mi Mike podtrhl nohy a chytil mě do náručí, políbil mě.
"Už jsi unavená. Končíme!" něžně zavelel a já nemohla odporovat.

"Bolí mě celý tělo." postěžovala jsem si Eleně v jejím pokoji.
"Mě to neříkej, kvůli mně tě nebolí." ohradila se.
"Nemáš blbnout." přidala se Sarah s úšklebem.
"Ale nevěřily byste, jak skvělý to bylo! Jeden výpad, druhý výpad…" vyskočila jsem na postel a začala předvádět útočné pohyby.
"Už tě to nebolí?" rýpla si do mě Elena.
"Ale jo, to jo." přestala jsem, "Ale musím se podělit o tu radost, ne?" posadila jsem se zpátky.

U večeře se Mike zmínil Drakeovi o našem cvičení. Drake vypadal překvapeně, když viděl mé nadšení. Nejvíce ale překvapil Mike mě, když podotkl, že mám talent. Tomu jsem se musela opravdu ze srdce zasmát.

Uběhlo pár dnů a stále nepřestávalo pršet. Přátelé nám ukazovali obrovský hrad, kde mě snad pokaždé něco překvapilo. Nikdy se k nám ale nepřidal Drake, což Sarah očividně mrzelo. Až teprve po několika dnech se poprvé objevil u oběda. Pak nás sám prováděl a vyprávěl o historii. Když se k nám přidal Mike i Jonthan, zeptaly jsme se na sklepení, ale nechtěli nás tam vzít. Prý až někdy jindy, neboť teď, když prší, na to není vhodná doba.

Večer jsem se opět procházela s Mikem. Když jsme se ocitli v mém pokoji, rozhodla jsem se, že dnes ho jen tak odejít nenechám! Chtěl mě políbit na dobrou noc a jít, já ho ale objala a začala jsem ho vášnivě líbat. Po chvilce jsem ho převalila na postel a sedla si obkročmo na něj. Mike na mou hru rád přistoupil. Začala jsem mu rozepínat knoflíčky jeho sněhobílé košile a on mi stáhl tričko a rozepnul podprsenku. Začala jsem líbat jeho krásný vypracovaný hrudník a pokračovala stále níž, na břicho, až ke kalhotám. Tam jsem zastavila a opět se vracela k jeho lačnícím ústům. Chytil mě za ramena a převalil pod sebe. Teď byl nahoře on a patřičně si toho užíval. Na obnažené kůži dekoltu se mi nádherně vyjímal temný náhrdelník. Mike mě nejprve líbal na krku a prsou, poté i na bříšku, kde mě příjemně lechtal jazykem. Rozepl a stáhl mi kalhoty. Nezastavil se u nich jako já, naopak, nadšeně sjel jazykem na podbřišek a pak ještě níž! Užívala jsem si Mikovi přítomnosti a nemohla jsem se ho nabažit. Dělal samé krásné věci. Byla jsem neuvěřitelně vzrušená. Když jsem mu sundala kalhoty, poznala jsem, že se cítí obdobně, jako já. Objala jsem Mika okolo ramen a pasu a přitiskla ho k sobě. Naše těla splynula v jedno. Bylo to krásné. Pak jsme se přetočili a já byla opět nahoře. Pocit, že Mike je mnohem silnější než já a přesto nad ním mám teď moc, mě vzrušovalo o to více. Sama jsem si volila tempo a on mě navíc dráždil svými prsty. Znenadání jsme spolu dosáhli slastného vyvrcholení.
Ještě dlouho do noci jsme se krásně líbali a hladili. Pak jsem Mikovi spokojeně usnula v náručí.

Plasty, kam se podíváš

7. července 2015 v 20:06 | Monica Hell |  Anima Mea
Začátkem července jsem nastoupila na letní brigádu do zdejší továrny, kde se vyrábějí plastové kelímky, obaly, tácky a podobně. Mám směny tak, že dva dny chodím na ranní, dva odpolední, dva noční a dva volno.
Pracuji u tiskaček, tedy vyndávám kelímky z krabic, vkládám je do pořadače, který je pošle do stroje, kde jsou potisknuty, vyjedou a já je opět skládám do krabic. Většinou tisknu kelímky od jogurtů a občas se dostanu i k hořčicím nebo kelímkům na vodu a pivo.
U mě na dílně je vcelku chládek, neboť tiskačky nevyužívají teplo jako lisy v hale. Opravdu lituji těch zaměstnanců, kteří se musí pařit. Při ranních směnách, kdy je přítomen i ředitel, není povoleno mít kdekoli v dohledu pití u stroje. Vedení je šílené, divím se, že jim tam ještě nikdo nezkolaboval. Nebo o tom možná jen nevím.
Už druhý den jsem zírala, jaké obrovské množství výrobků se z plastu vyrobí. Docela mě to znechucuje. Myslím si, že asi tak čtvrtina se musí ještě ve firmě recyklovat, neboť jsou výrobky nedokonalé. Většinou za to může vadný stroj, který chybu dělá opakovaně. Ale kvůli tomu, že tam se musí jet pořád, nemají technici dostatek času na kompletní repasi a vždy se to opraví jen tak, aby to alespoň na danou směnu fungovalo. Potom totiž přijde směna jiná a už se o to postará někdo jiný.
Od včerejšího večera do dnešních 6 hodin mi rukama prošlo asi tak 140 000 kelímků. Zní to pro mě dost neuvěřitelně a šíleně. Počítám, že za těch šest dnů práce jsem vybalila a zabalila něco přes tři čtvrtě milionu kelímků, které šly na potisk. Po těch pár dnech začínám pociťovat odpor k plastu. Je hrozné, jaké množství se ho vyrobí na takové hlouposti. Kdyby byla alespoň většina z recyklátu, není to tak hrozné, ale to bude asi ještě dlouho jen pouhým snem.