Červen 2015

Jak jsem nakopla pana komisaře

25. června 2015 v 20:57 | Monica Hell |  Anima Mea
Tak mám za sebou úspěšně absolvovaný kurz autoškoly. Dělala jsem konkrétně skupiny B a A2. Dnešní dopoledne jsem s dalšími čtyřmi lidmi dělala zkoušky. Po 7 hodině nám všem na úřadě sebrali občanky, případně řidičáky a poslali nás na hodinu pryč- než nás všechny zapíšou. Tedy jsem se známou z kurzu navštívila jednu z místních cukráren.
Když jsme se opět všichni sešli před zkušební místností, dostali jsme k podepsání prohlášení o srozumění s principem testů a k překontrolování osobních údajů. Posadili jsme se k počítačům, kde jsme zadali přidělené kódy k testům.
Hned první otázka mě zarazila, ale pak jsem si vesele a bez větších obtíží klikala dál. Musela jsem se pousmát nad otázkou ze zdravotní přípravy. V testu je jedna za toto téma a já měla určit telefonní číslo na záchrannou službu. Byla to taková třešnička.
Test jsem měla hotový za necelých 7 minut i s kontrolou. Po odeslání výsledků jsem záhy zjistila, že jsem neudělala ani jedinou chybu, z čehož jsem měla ohromnou radost.
Se známou jsme odešly k autu, kde jsme provedly kontrolu před jízdou a hodně dlouho čekaly na komisaře. Nejprve řídila ona. Už při cvičných jízdách byla dost nervózní a nyní to bylo ještě vystupňované. Bohužel neprošla. O to víc jsem se jízdy bála já. Několikrát mi to "chcíplo", dělala jsem hlouposti a trochu si pletla strany. Jednou jsem si nebyla jistá, jestli na mě komisař nešije boudu s odbočováním do jednosměrky. Nakonec jsem to riskla a nedovedete si představit tu úlevu, když jsem podle zaparkovaných aut zjistila, že jedu dobře. Jela jsem cca 20 minut. Po jízdě mi komisař neřekl ani jediné slovo. Bála jsem se, že se rozhoduje a ještě uvidí podle toho, jak odjedu motorku.
Motorku jsem si připravila a na pokyn předvedla, jak ji dokážu vést, poté jsme vyjeli. Komisař byl výrazně těžší než můj školitel. Tedy malý kopeček, který jsem obvykla přejela na volnoběh, mě zastavil. Taky celá motorka měla horší stabilitu, ale nakonec jsem si zvykla a komisaře jsem unesla. Dovezla jsem ho k úřadu, kam si šel zařídit nějaké věci. Čekala jsem na něj dlouho a slunce dost pražilo. Pak jsme opět vyjeli. Byla to velice krátká projížďka, neboť jsme se opět vraceli ke garáži. Komisař sesedl a postavil se za mě vedle stroje. Vůbec jsem ho neviděla a jak jsem dávala nohu přes motorku, nakopla jsem ho! Omylem, samozřejmě…
Můj učitel se mě ptal, jak to dopadlo, ale já mohla jen krčit rameny s tím, že nevím. Komisař mi prostě nic neřekl. Přitom jsem se musela smát (lepší než brečet) a říkala jsem, že se klidně vsadím o to, že určitě ještě nikdo nenakopl svého komisaře u zkoušek.
Pořád jsem čekala na verdikt. Promluvil až teprve po té, co jsem se svlékla (z oblečení na motorku) a zavezli jsme stroj do garáže. Povídal mi o mých chybách. Předhodil to, jak mi auto chcípalo, na což jsem si docela naběhla s tím, že se to doučím a on se mě zeptal kde. Tedy jsem to zamluvil a opravila na to, že normálně mi to jde a teď hrály velkou roli nervy. Tušila jsem, že mi to dá, neboť jsem neudělala nic zas tak špatného. Komisař si ale může dělat, co chce, tedy jsem pro jistotu nasadila výraz kajícníka. Opravdu mi vše uznal a pozval mě pro další den na úřad, kde vyřídíme potřebné dokumenty.

Já mám takovou radost, to si ani neumíte představit!! :-)

Alban Hefin - letní slunovrat

19. června 2015 v 19:23 | Monica Hell |  Keltové
Alban Hefin/ Hevin/ Heruin, Litha, Midsummer nebo také Meán Samhraidh je svátkem letního slunovratu, který se povětšinou slaví 21. června. Svátek je dnes znám jako Svatojánská noc, nebo svátek svatého Jana, který se slaví 24. června.

Oslavuje se nadcházející léto a slunce, které je na vrcholu své síly. Síla slunce dodává všemu ohromnou až magickou moc. Proto se věřilo, že byliny nasbírané v tento den (noc) mají mnohem silnější léčitelské schopnosti, než při sběru kdykoliv jindy. Lidé věřili, že tuto noc je možné nahlédnout do budoucnosti, najít skryté poklady či získat nadpřirozené schopnosti.

Keltové věřili v uzdravující sílu vody, proto stavěli oltáře Slunce v blízkosti pramenů a studánek. Lidé do studní a jezer házeli drobné dary pro bohy. Většinou to byly skleněné či keramické výrobky, mince, kamínky, vyřezávané sošky ze dřeva a zlaté předměty.

Studánky se zdobily po obvodu květinami a zelenými větvemi. potom se za současného zpěvu obcházely za účelem poděkování vodě a zemi. Mnohdy se prováděl i rituál přivolávání deště, kdy se do misek nabrala voda, kterou se postříkala pole a louky.

Alban Hefin byl oslavován podobně, jako Beltine. Na kopcích se zapalovaly velké ohně, přes které se skákalo pro očištění a ochranu před nemocemi. Z kopců byla kutálena zapálená kola, symbolizující slunce, nebo se nad hlavami točilo hořícími klacky pro navození dojmu ohnivého kola. Šlo o napodobení pohybu slunce po obloze a tím chtěli lidé posílit jeho moc.

Kouřem ze zapálených bylin se očišťoval dobytek a uhlíky z ohně slunovratu se rozhazovali po polích, pro zajištění dobré úrody.

Součástí oslav bylo zdobení stromů, například dubů a hlohů pomocí barevných látek a květin. Stejně tak se zdobilo květinami a zelenými větvemi vlastní obydlí. Lidé se tímto chtěli zalíbit bohům pro zajištění úrody, a protože jim již její část poskytli. Keltové totiž viděli rostliny a stromy jako ztělesnění bohů úrody a neustále chtěli posilovat svůj vztah s nimi.


Vodácký kurz

14. června 2015 v 20:36 | Monica Hell |  Anima Mea
Tento týden jsem byla se třídou na vodáckém kurzu. Doma máme kánoi, ale na vodě jsem s rodinou byla asi tak před 10 lety. A tenkrát jsem dělala pouze "háčka" (ten, co sedí vpředu a pouze pádluje).

Takže teď to pro mě bylo jako premiéra. Začala jsem jako kormidelník. První den jsem se jen učila plout rovně. Byly jsme jako ožralé, když jsme pluly od levého k pravému břehu a zase zpět.

Docela jsem se bála o obeplouvané rybáře. Divila jsem se, že oni se ze svého místa ani nehnuli. Už zdáli museli vidět, jak se na ně řítí delegace asi 13 lodí, přičemž putují od jednoho břehu k druhému, jak to jejich kormidelníci neumí.

Nešlo mi zatáčet na stranu, kde jsem neměla pádlo. Na tu, kde ho máte, je to jednoduché- stačí ho ponořit do vody a loď zatočí. Ovšem když chcete na opačnou stranu, musíte pádlováním nahánět vodu na záď.

Po 25 km a dvou sjetých jezech už mi řízení šlo. Měli jsme mezi sebou opravdové umělce- kluky, kteří se první den "cvakli" (vyklopili) 13x! Dorazili jsme do kempu, kde jsme strávili 2 noci. První noc totiž propršela a nám nateklo do stanu. K mé smůle přesně do mých botasek. Měla jsem ale to štěstí, že ve vsi mám tetu a ta mi boty usušila a ještě mi půjčila své suché. Druhý den jsme se jen poflakovali, sušili věci a nechali odpočívat unavené svaly rukou z nezvyklého pohybu.

Třetí den kurzu jsme pluli jen velmi krátce. Na trase bylo velké množství jezů, které se musely "koníčkovat" (loď se vede na laně). Docela jsem se bála při sjíždění. Ten den nebylo zrovna velké teplo a já se opravdu nechtěla namočit. Párkrát jsme měly namále, když jsme omylem najely bokem lodi na kámen. To nás proud hnal a snažil se převrátit přímo přes něj a přitom jsme nabírali vodu, jak stříkala přes bok. Na chvíli jsem zaujala místo háčka, ale to jsme velmi rychle zjistily, že to nepůjde. Kamarádce vůbec nešlo kormidlování, nebyly jsme sladěné a pluly jsme příliš pomalu. Ona by se to naučila, ale mezitím by nám všichni uplavali. Nikdo jiný se nikdy nestřídal.

Kemp, ve kterém jsme tu noc byly, prováděl rekonstrukci sprch, tedy byly k dispozici pouze studené. Ani to mě nakonec neodradilo a šla jsem do nich. Byla to bojovka- lehce se rukama namočit, namydlit a pak rychle smýt. Myslela jsem, že umřu z té ledové vody. Jakmile jsem se ale osušila a oblékla, bylo mi nádherně a teplo! Krev se mi v těle opravdu rozproudila.

Leckdo chodil po hospodách na obědy a večeře, ale já jsem si vždy vařila, případně připravila studený oběd na cestu. Vlastně mě celá útrata přišla na cca 50 korun. =)

Čtvrtý den jsme pluli poslední etapu, která čítala okolo 20 km. Řeka byla povětšinou jen "volej" (žádný proud, stojatá voda), takže jsme se docela napádlovali. Při přenášení lodi po souši mě velice mile překvapil člověk, který se zeptal, jestli je loď těžká, na což jsem byla nucena odpovědět kladně. Když jsme ji s kamarádkou chytly vpředu s tím, že ji po trávě potáhneme, on se zatím chopil zádi a pomohl nám ji donést k ostatním.

Na trase jsme dost odpočívali tak, že se všech 13 lodí seřadilo vedle sebe a posádka je držela. Při tomto "soulodění" jsem projevila své vůdcovské sklony a řídila jsem tak, že jsem volala na pravou, případně levou stranu, aby pádlovala. Bylo super takto "komandovat" učitele. =D

Poslední noc jsme bohužel strávili v tom nejdražším a zároveň nejhorším kempu, na celé naší trase. Učitelé si stěžovali, že je bolí zadek- z toho věčného sezení po hospodách. A protože byli líní stavět stan, zradili nás a poslední noc strávili v chatce. Ale alespoň jsme měli my tak dostatek prostoru pro "zakončení" a nerušili jsme je.

Ráno jsme museli vstávat už v půl 7. Byl to nezvyk, po předchozím vstávání okolo půl 9 (pro ostatní i okolo 12). Ale museli jsme, neboť nám přijeli pro věci a kánoe a museli jsme spěchat na vlak, který stavěl na nádraží ve vedlejší vsi. Zpátky doma jsme byli ještě před polednem.

Celý vodák se mi moc líbil a mám ohromnou radost, že umím kormidlovat. Už se nemohu dočkat léta, kdy své umění hodlám aplikovat na klidné Lužnici. A mimochodem- ti umělci se nakonec cvakli 17x! =D


A co vy, jaké máte zkušenosti s vodáctvím?

Dárcovství krve

1. června 2015 v 21:23 | Monica Hell |  Anima Mea
Minulý týden jsem se rozhodla, že půjdu darovat krev.
S rodiči jsme se brzy ráno vydali do nejbližší "transfúzní stanice". Tam jsme obratem dostali dotazníky. Bylo třeba vyplnit údaje o momentálním zdravotním stavu a prodělaných nemocech. Dále pak podpis k souhlasu odběru.
Jako první jsem šla na řadu já. Nejprve si mě sestra vzala do malé místnosti, kde si zkontrolovala mé osobní údaje. Zajímavé bylo, že po mě chtěla rodné číslo nadiktovat z paměti, přestože jsem ho psala na dotazníky a držela i mou občanku. Předpokládám, že je to opatření proti případným podvodům s identitou.
Potom mi měřila tlak a tepovou frekvenci a vzala vzorek krve. Měla takovou malou trubičku, kterou mi přiložila na prst a stiskla ji. Tak vystřelil nějaký malý hrot a propíchl kůži. Překvapilo mě, že to jen štíplo a pak jsem v podstatě cítila jen, jak mi vymačkává krev do zkumavky. Tu pak dala do jakéhosi přístroje a zjistila všemožné hodnoty. Dostala jsem zpátky dotazník ještě s několika papíry a vyrazila k doktorce.
Ta se mě ptala na můj životní styl, snášenlivost krve, důvod dárcovství, dědičné choroby a podobně. Také poslouchala můj dech a kontrolovala výsledky krve.
Důkladně jsem si umyla ruce a přešla na oddělení, kde probíhaly odběry. Tady mě posadili do pohodlného křesla a přinesli aparaturu. Docela jsem se lekla, když jsem viděla, jak moc tlustá je ta jehla na krev. Ještě víc mě zděsila její délka. Naštěstí mi ji tam nestrčili celou, asi pouze centimetr.
Odběr trval tak 5 minut. Mezitím jsem s rukou cvičila a sledovala plnící se sáček s mou krví, který se přeléval ze strany na stranu na speciálním přístroji. Prý mi sebrali 450ml. Ale podle mě jim ještě docela dost zbylo v hadičkách.
V recepci si mě zaevidovali jako prvodárce a vyfasovala jsem plnou taštičku jídla. Po odběru jsem byla naprosto v pořádku. Nebylo mi špatně, ani mdlo. Ještě asi půl hodiny jsem tam seděla, a když si odpočinuli i moji rodiče, vydali jsme se na cestu zpátky. Problémy mi nastaly, když jsem stála. To se mi začala lehce motat hlava. Tak jsem to měla až do večera.
Přemýšlela jsem o přijímání transfúze. V podstatě mi představa, že mám ve svém těle cizí krev, přijde dost nechutná. Ale nejsem proti tomu. Když to zachraňuje životy, proč ne.
Myslela jsem na to, že budu darovávat krev pravidelně. Ten pocit, že možná ta vaše červená tekutina někomu zachránila život, je velmi uspokojující a povzbudivý. A navíc, až se mi něco stane a budu potřebovat krev, bude v nejlepším případě má vlastní v lékařských zásobách a já ji tak možná dostanu zpátky.