Leden 2015

Scrabble

29. ledna 2015 v 19:09 | Monica Hell |  Tvoření a návody
Určitě znáte hru Scrabble. Možná jste ji i někdy chtěli vlastnit. Já jsem se rozhodla, že si ji sama vyrobím. Pokud jste si ji nechtěli kupovat, máte možnost si ji také vyrobit ;-).


Snění

25. ledna 2015 v 12:19 | Monica Hell |  Anima Mea
Velice snadno si zapamatuji své sny. Občas jsou to blbosti, jindy pro mě docela zajímavý příběh. Před nějakou dobou jsem si je začala psát. Člověk má v noci průměrně osm snů. Já si tedy většinou pamatuji pouze jediný, ale jsou i případy, kdy jsem si vzpomněla opravdu na osm. To se mi stalo asi jen dvakrát. Před časem jsem se dozvěděla o tzv. "Lucidním snění". Jedná se o sen, kdy víte, že sníte a děláte si, co chcete, v podstatě při plném vědomí. Je doporučováno si sny právě psát, čímž se trénuje paměť a je snadnější díky tomu rozeznat sen od reality. Dále si pak máte ve snu kontrolovat hodinky a nápisy, jestli se nějak podezřele nemění. Když ano, sníte. Nedlouho poté, co jsem tohle zjistila, se mi opravdu podařilo lucidně snít. S kamarádkou jsme dostaly asi dva metry vysokou pyramidu Ferrera. Ona si stěžovala, že by ztloustla, kdyby vše snědla. Mě bylo nějak jasné, že něco takového nedostanu :-D a ujistila jsem ji, že je to jen sen, tak ať se cpe. Další případ se mi stal po několika měsících, kdy jsem byla v prapodivné Zoo. To raději nebudu rozebírat ;-)

No, a proč to sem píšu- občas se mi zdá, jak jsem řekla, zajímavý příběh. Nemám tak dobré spisovatelské schopnosti, abych z toho udělala nějakou zajímavou povídku, jako např. Frankenstein od Mary Shelleyové- té se o něm zdálo a na základě napsala román. Tedy se chci jen podělit o zajímavý zážitek.

Sen Nymeria a vlk

25. ledna 2015 v 12:03 | Monica Hell |  Povídky
Jmenuji se Nymeria. Jsem vězněna v nějaké kamenné pevnosti zdejšími veliteli. Neví co se mnou. Holka je jim do armády k ničemu. Rozhodují se mě poslat na onen svět. Aby dostali dvě mouchy jednou ranou, chtějí mnou nakrmit své vlky. Hází mě k nim do kobky. Vlci mě očichávají ale neubližují mi. Hladím je a přátelím se s nimi. Najednou vnímám útok na pevnost. Ze zdí se sype prach a po chvíli začínají padat kusy kamenů. Pomáhám vlkům uniknout. Všichni se rozbíhají do lesa. Nevím, kdo zaútočil.
Z pevnosi jsem sice utekla, ale velitelům už ne. Teď jim musím sloužit jako návnada k odchytu zločinců skrvývajících se ve vsích. Vlastně sloužím králi. Tahle práce se mi vůbec nelíbí. Vyhlížím přes louku stádo krav, které žene jeden ze zlodějů. Lapkové s veliteli jsou ukryti v lese a křoví. Sedí na koních a klidně vyčkávají. Mávám na zloděje. Velitelům se to má zdát jako navádění do pasti. Já ale zuřivě gestikuluji, aby utekl. Přes své krávy si mě nevšímá a klidně se řítí do pasti. Lapkové vybíhají a toho chudáka nahánějí. On je proti nim, já jsem proti nim, jsme oba na stejné straně. Je to můj přítel. Už na něj křičím, kudy má utíkat. Vím, kde čekají královští vojáci. Přes bučení krav mě ale stejně neslyší a je lapen. Utíkám po cestě do lesa. Snažím se utéct velitelům. POtkávám skupinku vojáků. Ti si mě ale stejně nevšímají, neboť nemají chytat mě, ale toho zloděje. S tím je už ámen. Vbíhám do lesa, kde vidím malou holku s vlkem. Hladí ho a zve mě, ať to skusím také. Vlk ale vrčí. Stojím klidně. Najednou na mě vlk skočí, ale já se stejně nebráním. Věřím, že je to jeden z pevnosti. Drží mě u země a očichává. Ta malá holka kamsi zmizela. Byl ze mě cítit pach velitelů, proto vlk zaútočil. Pak mě ale poznal. Proměňuje se v člověka. Povídáme si a já se snažím krýt jeho vlčí vzhled před vojáky slídícími po cestě. Sedíme nedaleko od ní. Pak přijíždí samotný princ. Zajímá se o nás dva. Ptá se, co můj přítel skrýtá pod kápí. Odpovídám, že skrývá svůj zjizvený obličej, aby se ho lidé nestranili. Když princ odejde, musím se zasmát. Sama lidskému vlkovi ukazuji svou tvář, kterou jsem dosud z jedné strany skrývala. Od oka se táhne dlouhá jizva až k dolní hraně čelisti.

Lapač snů

16. ledna 2015 v 18:35 | Monica Hell |  Tvoření a návody
Z minulého tvoření mi zbylo poměrně dost peří, které jsem tedy později využila na výrobu lapače snů.

Co je potřeba?
  • Dřevěný proutek, tak dlouhý, jako chceme obvod lapače ( já jsem jej později z důvodu pohodlnosti nahradila stočeným drátem, ostatně prut jako prut :-) )
  • Provázek na omotávání a vyplétání sítě
  • Kamínek doprostřed lapače
  • Peří
  • Korálky
Záleží na nás, jakou barvu lapače si vybereme. Já jsem pokaždé volila "přírodně" hnědý provázek, ke kterému se hodí jakákoliv barva peří.

Nejprve jsem z drátu umotala kruh požadované velikosti. Radím vám, nepřehánějte to- dělala jsem asi 50cm na průměr a myslela jsem, že se snad nikdy nedomotám konce :-).


Pak jsem provázkem hustě omotala drát po celém obvodu. Základní drát by neměl být vidět, ale pokud se nám to nepovede, nevadí to. Tato místa můžeme později zakrýt peříčky. \Poté můžeme začít s vyplétáním. Zvolíme si počátek a tam navážeme provázek. Postupně ho upevňujeme v pravidelných intervalech po celém obvodu kruhu. Smyčky necháváme povolené, vždy tak na dva až tři prsty.


Neskončíme přesně na prvním uzlu, abychom stále znovu a znovu nenavazovali jiný provázek. Skončíme cca 2cm (podle velikosti lapače) před prvním uzlíkem a další smyčku navazujeme na tu první. Už ne na kruhový základ.


Postupně děláme smyčky čím dál méně povolené. Síť se nám tak začne utahovat a zpevňovat. Čím blíže středu budeme, tím bude obtížnější protáhnout provázek smyčkami. Já to řešila tak, že jsem prostě jedno kolo vázala smyčky na každou druhou, čímž se zvětšila oka. Na dalším obrázku je to patrné. Až se dostaneme doprostřed a uvážeme finální uzlík, připevníme připravený kamínek. Do jednoho z lapačů jsem si sehnala krystal modré skalice, do kterého jsem vyryla drážku na měděný drátek. Na něm jsem udělala očka, kterými jsem protáhla provázek a krystal tak přivázala k lapači.


Peříčkové náušnice

10. ledna 2015 v 22:05 | Monica Hell |  Tvoření a návody
Kdysi jsem v obchodě viděla náušnice, které se mi moc líbily. Když jsem se ale podívala na cenu, přišla mi dost nereálná. Už si ji nepamatuji, ale za pár korálků, proužku kůže a peří to bylo opravdu moc. Tedy jsem si je vyfotila a dnes jsem je udělala. Jsou trochu jiné, než ty z obchodu, ale mě se stejně líbí mnohem víc. :-)


9. kapitola- Hrad

3. ledna 2015 v 15:26 | Monica Hell |  Karpaty
Než nás pánové dovedli do našich pokojů, hradní sluha už nám odnesl zavazadla. Bydlely jsme v levém křídle hradu. Každá jsme měly vlastní pokoj, kousek od sebe. Ten můj byl na konci chodby a současně na konci hradu. Byl nádherně vybaven. Barevně byl laděn do tmavé zelené. Na policích hořely svícny a naproti posteli stál krb, ve kterém se také rozhoříval oheň. Vládla tu příjemná atmosféra, ale cítila jsem se trochu osaměle. Nejprve jsem se však opláchla v připravené mýdlové vodě a pak jsem se převlékla do čistého oblečení. Vyšla jsem na chodbu s úmyslem navštívit kamarádky v jejich pokojích. Na chodbě ale stál Jonathan:
"Bude mi potěšením odvést vás k večeři. Bude hotova za pár minut." Trochu mě zaskočil, myslela jsem, že si odpočineme déle, ale přikývla jsem. Usmála jsem se na něj a rychle kolem něj proklouzla do Sarina pokoje. Zastihla jsem ji, jak se zrovna obléká.
"Čeká na nás Jonathan, jdeme na večeři."
"Už?" podivila se, ale přikývla. "A Elena to ví?"
"Jsem si jistá, že Jonathan jí to poví sám." ušklíbla jsem se.
Vyšly jsme z pokoje a opravdu- Elena s Jonathanem na nás čekali. Jonathan nás sebejistě vedl dlouhými chodbami a několika schodišti do jídelny. Snažila jsem si zapamatovat, kudy jdeme, ale po pár minutách jsem byla ztracena.
"Vaše pokoje jsou v pátém poschodí, kdežto jídelna, ve které budeme jíst, je ve třetím." snažil se nás alespoň trochu nasměrovat.
Drake seděl v čele ohromného stolu a po své pravici měl Mika. Sarah usedla po Drakeově levici a já si přisedla k Mikovi. Vedle Sarah se posadila Elena a k ní Jonathan. Stejný sluha, který nám odnesl tašky do pokojů nás i teď obsluhoval s jídlem. Zatímco my jsme jedly, Drake nám vyprávěl historii jeho hradu a sám moc nejedl. Drakea jsme poslouchali nad sklenkou dobrého vína ještě dlouho do noci. Najednou jsem se už necítila tolik unavená, jako po příjezdu. Když jsme se rozcházeli od stolu, Mike mi tiše zašeptal do ucha:
"Mohu ti ukázat kousek hradu v rámci doprovodu do pokoje?"
"Jistě, děkuji." potěšeně jsem se usmála.
Dovedl mě k hlavnímu schodišti a zamířil nahoru. Já jsem ale ještě otálela dole a rozhlížela se po celé obrovské chodbě.
"Tak pojď." natáhl ke mně netrpělivě ruku. Vyšli jsme do čtvrtého patra a tam jsme zůstali, Mike mě vedl chodbou přímo k obrovským dveřím.
"Co tam je?" zvědavě jsem ukázala na dveře.
"Pojď se mnou a uvidíš." usmál se opět tak tajemně, že jsem z toho nemohla nic vyčíst. Jemně zatlačil na dveře a přede mnou se objevil obrovský taneční sál. Jeho velikost mě opravdu překvapila. Po jeho obvodu byly i balkony a v čele stálo vyvýšené pódium pro kapelu. Pod balkony byla velká okna na všech stěnách, kromě té, kde byly dveře. Myslím, že jsme se nacházeli v pravé hradní části, takže můj pokoj byl odtud přes celý hrad a o patro výš.
"Kudy se člověk dostane nahoru?" ukázala jsem na balkony.
"Tady jsou malá schodiště." ukázal na dlouhé závěsy po stranách dveří.
"Zajímavé. Nezatančíme si?" zasmála jsem se, protože jsem nečekala, že to přijme.
"Bez hudby?" podivil se, na což jsem vytáhla mobil z kapsy. Tady mi byl k ničemu, není tu žádný signál, ale jsem prostě zvyklá ho nosit. Vybrala jsem nějakou pomalejší píseň a položila ho na podlahu vedle dveří. V sále byla skvělá akustika. Mike mě vzal do náručí a tančil se mnou tak ladně, že jsem si myslela, že se snad vznáším. Držel mě velmi pevně, ale mě to bylo příjemné. Když dohrála první píseň, začala hrát další, tentokrát rychlejší. Točili jsme se v jednom kole. Za chvíli jsem se ale musela zastavit. Neměla jsem sílu pokračovat, ale Mike vypadal, že by to ještě vydržel hodiny a hodiny.
"Neukážeš mi, kde sídlíš ty?" snažila jsem se ho trochu svádět.
"Vypadáš, že by sis měla jít hned lehnout." usmál se a já jen pokrčila rameny. Rozešla jsem se směrem ke dveřím. Mike mě náhle chytil za ruku a táhl mě ke schodům v sále.
"Půjdeme menší zkratkou."
Nahoře jsme vyšli ze sálu podstatně menšími dveřmi, než jsme vešli. Byly jsme na nějaké malé chodbě, která se napojovala na tu hlavní. Na jejím druhém konci byly další schody. Mike na ně ukázal:
"Když po nich půjdeš, dostaneš se do šestého poschodí. Je to tedy spíš podkroví, ale je v něm pár obytných pokojů jako v tomto, pátém. Tam nahoře je po pravé straně od schodů několik dveří a já mám pokoj za těmi posledními." vesele se na mě usmál. Já jsem se snažila zapamatovat si jeho popis, včetně toho, jak jsme se dostali až sem.
Pak jsme šli po chodbě až k velkému schodišti.
"Když půjdeš dál nahoru, ocitneš se v hlavní věži."
"Dobře." přikývla jsem a už jsem chtěla jít dál, směrem, kde je asi tak můj pokoj.
"Počkej," opět mě zadržel. "vezmu tě kratší cestou."
"Jako nějakou tajnou chodbou?" nadchla jsem se.
"Dalo by se říct i tak." zasmál se mému vzrušení, "Myslím, že ji používalo i služebnictvo."
Odvedl mě za schody k dalším malým dveřím. Zarazila jsem se. Uvnitř byla úplná tma.
"Neboj," smál se Mike, "já tě povedu."
Šel tedy přede mnou a držel mě za ruku. Chodba byla dost úzká a několikrát se zatáčela, ale díky Mikovi jsem měla alespoň jistotu, že do ničeho nenarazím zepředu. Asi za tři minuty jsme vyšli ven. Kupodivu ne dveřmi, ale stěnou. Byla obložená dřevem a tak východ z venku nebyl moc vidět, ale když už člověk ví, kde má hledat, nemůže to minout.
Místo kde jsme vyšli, mi bylo povědomé. Pak jsem si prohlédla dveře proti mně a došlo mi, že stojíme přímo před mým pokojem. Je neuvěřitelné, jak rychle jsme se k němu dostali.