Listopad 2014

8. kapitola- Sídlo Vladimira Drakea

28. listopadu 2014 v 20:10 | Monica Hell |  Karpaty
"Pojedeme delší, ale zato krásnější a pohodlnější cestou." usmál Drake na Sarah. Ta se před ním na koni značně nakrucovala. Pohled na ní byl vážně zábavný a já raději sklopila hlavu, aby si nevšimla mého smíchu. Trochu jsem s Darknessem zvolnila, abych jela až za Sarah a zároveň vedle Mika. Ten se mi smál:
"Copak? Nelíbí se ti snad volba cesty?" Jen jsem se na něj usmála a vzduchem mu poslala polibek. Cesta byla úzká a my jsme museli jet za sebou. Pozvolna se ale ztrácela, až jsme vyjeli na široké louce. Opět jsme mohli jet a jeli všichni vedle sebe. Myslím, že kdyby nás někdo sledoval z lesa na druhé straně louky, naskytl by se mu přímo epický pohled: šest skoro statečných, na koních se řítících rozpálenou krajinou zalitou slunečním svitem. Byla to úsměvu hodná představa. Něco mě napadlo. Zeptala jsem se Jonathana, protože jel nejvíce vpředu a vedl nás:
"My míříme do tamtoho lesa?" ukazovala jsem na druhý konec louky.
"Ano." odpověděl mi nezaujatě. Ale Mike se na mě podíval se svraštěným obočím a tázavým pohledem ve tváři.
"Je tu pěkná rovina, mohli bychom tedy zkusit, kdo se nejdřív dostane k tomu lesu." usmála jsem se. Mike mi radostně úsměv opětoval a popohnal svého koně vpřed. I já jsem se rozběhla, následována Jonathanem i Drakeem. Elena zprvu zaprotestovala, ale Sarah nechtěla zůstat pozadu a ona ji následovala. Snažila jsem se od jízdy dát vše. Věřila jsem, že Darkness může být nejlepší. Nakonec to ale bylo nerozhodně- já, Mike a Drake jsme dorazili ke kraji lesa nastejno. Holky už nedokázaly dohnat náskok, který jsme díky Elenino zaváhání získali. Potom jsme vjeli do lesa. Byl svým způsobem zvláštní a tajemný. Náhle byl tak potemnělý. Stromy se tyčily do ohromné výše a rostly velmi blízko sebe. Vypadaly velice staře, les tu musel stát už staletí. Přesně tady bych čekala, že najdu hrad Vlada Draculy. Jak jsme jeli hlouběji do nitra lesa, pocítila jsem náhlé ochlazení. A nevšimla jsem si toho jen já:
"Tady je divná zima…" postěžovala si Elena. Les byl stále temnější. Pohlédla jsem směrem k obloze a zjistila, že kvůli husté klenbě tvořené dlouhými větvemi starých dubů už téměř není vidět. Stromy rostly stále víc blíž u sebe a neproniknutelnosti lesa dokonale nahrávalo křoví, které vyplňovalo každou skulinu mezi kmeny. Přesto bylo možné tu a tam zahlédnout úzké cestičky vyšlapané od zvěře.
"Je to tu trochu strašidelné." podotkla Sarah a dokonale tak vyjádřila mé pocity.
"Nemusíte se ničeho bát." uklidnil ji mile Drake, "S námi vám tu nic nehrozí." usmál se na ni. Mike se přiblížil těsně ke mně. Bylo velmi vzrušující, pocítit jeho dech na krku. Bylo zvláštní, jak chladný byl.
"Stejně to největší zvíře jsem tady já." zašeptal mi svůdně do ucha.
"Mmm." zlehka jsem si olízla rty. Byli jsme nuceni zpomalit, neboť už jsme skoro neviděli před sebe na cestu.
"Kolik je vlastně hodin?" měla dobrou otázku Elena. I mě to docela zajímalo.
"Jen pár minut po páté." bleskově zareagoval Jonathan.
"Tak málo a taková tma?" neskrývala jsem svůj údiv.
"Les okolo je hustý a navíc se schyluje k dešti. Je zataženo." informoval mě opět s valašským přízvukem Drake.
"Tak to je super," řekla jsem si spíš pro sebe, "bundu mám, až kdo ví kde na dně batohu."
"No, dnes to opravdu na déšť nevypadalo." přidala se Sarah. V lese už bylo nesnesitelné dusno. Každou chvíli by se mělo rozpršet.
"Za jak dlouho tam asi tak budeme?" zeptala jsem se znepokojeně Mika.
"Myslím, že do půl hodiny bychom měli být na místě." uklidnil mě, "Slibuji, že na tebe nespadne ani kapka." V šeru jsem viděla, jak se na mě usmál.
"Nevadí mi déšť, mám ho ráda. Jen bych nerada nastydla, už takhle je tu dost zima." vysvětlila jsem mu své obavy. "Musím ale opravdu uznat, dokud se nesetmělo a já viděla, cesta byla opravdu krásná." řekla jsem Drakeovi. Po chvíli jsem si všimla, že daleko před námi se objevila světlejší šmouha, než byl okolní les. Jak jsme se blížili, v lese přestávalo být takové dusno a já poznala, že má domněnka byla správná- blížil se konec lesa. Zanedlouho jsme vyjeli a mně se naskytl nevídaný pohled. Před námi rostla vysoká skála, na jejímž vrcholu se majestátně tyčil obrovský hrad. Všude již vládla temnota a oblohu začaly křižovat oslňující blesky. Započali jsme výstup, který zvyklým koním nedělal žádné potíže. Za notnou chvíli jsme stanuli před ohromnou kovanou branou.
"Tak tenhle hrad je asi nedobytný, co?" zeptala jsem se soudě dle vysokých hladkých hradeb vinoucích se při strmém srázu skály.
"Možnost by tu byla, kdyby se dobyvatelé vyznali ve spletité síti podzemních chodeb. Ale ty by v lese stejně nikdo nenašel" zasmál se chladně Drake a zabušil na vrata ohromnou silou. Ta se po chvíli se skřípěním otevřela.
"Kape." oznámila suše Elena. Na mě však nestihla dopadnout ani kapka, než jsem vjela do hradu. Mike svůj "slib" dodržel.