5. kapitola- Vycházející slunce

10. července 2014 v 22:43 | Monica Hell |  Karpaty

Včera jsme se po našem polibku všichni rozloučili a s kamarádkami odešly spát. Ony usnuly obratem, ale já se v posteli dlouho převracela. Nakonec jsem usoudila, že za to může nejspíš měsíc. Přestože svítil jen lehce, vadilo mi to a musela jsem zatáhnout závěsy. Pak už jsem konečně spala klidně. Dokonce jsem měla i hezké sny o Mikovi. Přišel za mnou do pokoje. Už ale nevím, co se tu dělo. Zanedlouho mě probudil budík.
Venku bylo zataženo a v pokoji tak bylo šero, jako by byl večer. Ale i kdyby svítilo slunce, měly by jeho paprsky malou šanci proniknout těžkými závěsy. Vstala jsem, a abych se probrala, šla jsem je roztáhnout a otevřít okno. Překvapilo mě, že už nadevřené bylo. Ale Elen už plně bděla, tak jsem to připsala jí.

"Tak jak se spalo?" zamumlala jsem rozespale na holky, ale jejich odpovědi už jsem nevnímala. Spatřila jsem totiž na svém druhém polštáři bílou růži a pod ní zasunutý malý lístek s mým jménem. Nedočkavě jsem ho otočila a četla:




Ihned jsem začala přemýšlet, jak dlouho může být pár dní. Mimoděk jsem přivoněla k přiložené růži. Měla jemnou osvěžující vůni. Zajímalo by mě, jak Mike ten lístek dostal na mou postel. Budu se ho muset zeptat, až se opět někdy uvidíme.
Několik dní jsme se po okolí procházely pěšky. Bylo tu tolik míst k objevování. Potom jsme si půjčily i kola. Nebyl to ale moc dobrý nápad, neboť jsme byly v horách. Tudíž tu byly jen dva možné způsoby jízdy- buď nahoru, anebo dolů. Večer jsme si to ale skvěle vynahradily. Odpočinuly jsme si ve výhřivce, kde jsme se krásně uvolnily a pak nám byla poskytnuta masáž, jako pozornost podniku.
Dnes jsme byly rozhodnuté, že se podíváme na východ slunce z vrcholku nedaleké hory. Vstaly jsme ještě za brzkého rána, dokud byla noc. Hospodářka byla tak hodná, že nám nechala připravit snídani. Byly jsme jí za to moc vděčné. Musím uznat, že o hosty se tu starají opravdu výborně.
Přímo za bránou nás čekalo překvapení. Za ní stálo šest nádherně rostlých koní. Mou pozornost okamžitě upoutal druhý hřebec z leva. Podle mě byl nejkrásnější a nejlepší ze všech, co tam stáli. Byl celý úplně černý a krásně se leskl. Za námi se ozval Jonathanův hlas:
"Tak se nebudeme zdržovat a vyrazíme, ne? Slunce nečeká." otočily jsme se a uviděly Mika, Jonathana a Drakea opřené o zeď vedle brány.
"Jak jste věděli, že tady budeme?" zeptala jsem se zvědavě.
"Stačí znát ty správné lidi." tajnůstkářsky se usmál Mike.
"Hospodářka?" zeptala se Sarah pochybovačně s mírným pozvednutím obočí.
"Jedeme?" zeptal se netrpělivě, s velitelský tónem v hlase Drake. Sic jsem ho kvůli něčemu, co jsem nedokázala specifikovat, neměla ráda, musela jsem uznat, že má dobrý nápad. Přistoupila jsem k černému koni a zeptala se Mika:
"Mohu?"
"Jistěže. Dobrá volba., jmenuje se Darkness." odpověděl a pomohl mi vyhoupnout se do sedla.
"Příhodné jméno…" podotkla jsem.
Po chvilce jízdy se opět ozval Jonathan:
"Jak se vám jede? Jestli byste chtěly, příště vám můžeme vzít dámská sedla."
"Je to příjemné." stroze odpověděla Elena.
"Dámská sedla?" zhrozila se Sarah, "Jsem ráda, že sedím tady!"
"Příště?" zašeptala jsem s úsměvem Mikovi, který jel po celou dobu vedle mě na svém tmavě hnědém koni s téměř černou hřívou. Darkness mě nesl lehce a bezpečně. Nemusela jsem se ničeho bát.
"Hodí se k vám."
"Cože?"
"No přeci Darkness." Mike mě svou odpovědí překvapil. Nechápala jsem ho. Pak konečně upřesnil:
"Černá vám sluší Irin."
Usmála jsem se na něj a zjistila, že on se na mě směje stále. Má opravdu krásný úsměv.
"Koně jsou tak krásná a vznešená zvířata."
"Jsem rád, že se vám to líbí."
"Není se čemu divit. Jsem tak ráda, že jste konečně zpět."
"I mě těší, že s vámi mohu zase trávit čas."
Ohlédla jsem se na kamarádky a zjistila jsem, že jsme všem trochu ujeli.
"Nepočkáme?" otočila jsem se zpátky na Mika.
"A co si raději zasoutěžit?" vyzval mě s uličnickým úsměvem na tváři.
"Ale já neumím jezdit!" oznámila jsem zmateně zřejmý fakt.
"Myslím, že máte talent, ale budu vás šetřit." slíbil a popohnal svého koně. Nevěděla jsem, co mám dělat, a tak jsem to zkusila domluvou:
"No tak, Darku, hyje! Běž!" nepředpokládala jsem, že to bude mít nějaký účinek, ale Darkness mě velice rychle vyvedl z omylu. Jako by mi rozuměl. Jen tak tak jsem se stihla lépe chytit, abych nespadla, když se rozeběhl. Za chvíli už jsem Mika dohnala.
"Přijímám sázku." vítězoslavně jsem zvolala do větru.
"Já jsem věděl, že to zvládnete." podpořil mě. Vrchol hory už se blížil a s Mikem jsme se stále předháněli. Chtěla jsem vyhrát. Riskuji hodně a ráda, ale v sedle jsem si nebyla vůbec jistá. Začala jsem přemýšlet, zda bude stačit také pouhé slovo na zastavení Darknesse.
Doběhla jsem těsně za Mikem.
"Prr, stůj!" zakřičela jsem koni do ucha a on poslušně a zvolna zastavil.
"Vyhrál jsem." naoko pyšně prohlásil Mike. Musela jsem se rozesmát. Vypadal tak roztomile, když se snažil o namyšlený výraz.
"Je snad něco k smíchu?" smál se také, "To jsem zvědav, jak zvládnete slézt z Darka." Snažila jsem se nějak seskočit, ale měla jsem problémy se třmeny. Byla jsem naprosto nemotorná. Po chvíli jsem se konečně vymotala a chtěla slézt, ale zavadila jsem nohou o řemínek a padala dolů. Stáhla jsem svaly, připravená na náraz o tvrdou zem. Najednou mě kolem boků pevně chytly Mikovo silné paže. Pomohl mi opět získat ztracenou rovnováhu a přivinul si mě k sobě.
"Vyhrál jsem." prohlásil znovu, přičemž mě stále objímal.
"Řekněte tedy, co chcete." vyzvala jsem ho plná očekávání. Usmál se a ještě víc přiblížil svůj obličej k mému. Nebránila jsem mu. Tolik jsem ho chtěla líbat! Přivřela jsem oči a přiložila své rty k těm jeho. Bylo to úžasné. Jeho rty byly tak měkké a teplé. Byly jako samet. Naplno jsem si užívala svých pocitů. Jazykem mi zkoumal rty a já na oplátku ty jeho. Byly krásně poddajné. Neudržela jsem se a jemně ho kousla. Pocítila jsem, jak se pousmál, ale líbat mě
nepřestal. Tiskl si mě k sobě. Jeho ruka mi zajela za krk pod vlasy. Chytla jsem ho pevněji a sama jsem se k němu ještě více přitiskla.
Koně zaržali a vyrušili nás. Přestali jsme se líbat a zahleděli jsme se do šeravého údolí. Spatřili jsme naše přátele, kteří tvořili dokonalý čtverec. Teprve až když začali stoupat do strmého kopce, jejich sestava se zdeformovala. Stále jsem se usmívala. Viděla jsem, jak se na mě Sarah dívá a prohlíží si mě.
"Doufala jsem, že nic nezmeškám," podotkla záměrně dvojsmyslně a podívala se na hodinky, "slunce bude vycházet do deseti minut."
Byl na ně nádherný pohled. Na oba- na Mika i na vycházející slunce!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Andoriana Andoriana | E-mail | Web | 7. července 2015 v 18:54 | Reagovat

Obdivuji tě, jak dokážeš popsat romantické scény. Já to nikdy moc neuměla. Spíš mám nadání na bitky :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama