4. kapitola- Draci

30. června 2014 v 19:16 | Monica Hell |  Karpaty
Na horní plošinu jsme vyšplhaly téměř současně. Občas byly schody dost rozbité a musely jsme si vzájemně pomáhat. Tady nahoře je nádherně, jsme chráněny i před větrem. Skála je dost rozlehlá a táhne se ještě kousek do výšky, což nám zajišťuje závětří. Ale zatoužila jsem zdolat ji úplně celou. Taková už jsem. Když mám nějakou možnost, chci ji využít, jak to jde! A teď jsem nechtěla skončit. Nahoru to není víc než 8 metrů. Navíc si nemohu být jistá, jestli sem ještě někdy trefím, když jsem sem vlastně zabloudila. Začala jsem lézt. Ve skále bylo dost skulinek i výčnělků a navíc skoro nebyla strmá. Nebylo to moc obtížné. Dokonce i holky se za mnou pustily.
Sotva jsem se vyškrábala na vrchol skály, málem jsem zase spadla. Šíleně jsem se lekla, když jsem uviděla Mika! Naštěstí jsem se včas vzpamatovala:
"Omlouvám se, myslela jsem, že jsme tu samy." Seděl tam Mike s Jonathanem a mezi nimi ležela šachovnice s rozehranou partií.
"Také bych tu nikoho nečekal." v klidu odpověděl svým sametovým hlasem.
Zanedlouho už se za mnou objevily i holky. Byly rozhodně také tak překvapené, jako já před chvílí.
"Přisedněte si." s lehkým pokynutím nás přizval Mike. Sesedly jsme se okolo a já si blíže prohlédla figurky, se kterými hráli. Bylo to úplné umělecké dílo. Na políčkách stáli ze dřeva mistrně vyřezaní draci. Naprosto mě uchvátili.
"Je to mé oblíbené místo. Je tu krásný výhled do okolí a dobře se mi tu přemýšlí."
"Vladimir tady někde náhodou není?" rozpřáhla rukou Sarah s nadějným tónem v hlase.
"Bohužel slečno, Drake celý den pracuje a scházíme se většinou až večer." omluvil ho Jonathan.
"Škoda." povzdechla si.
"Ta skála je okouzlující," kývla jsme směrem dolů, "tak nádherně se na slunci třpytí. Líbil by se mi kousek domů." zasmála jsem se.
"To je melanit, Irin. Je to neuvěřitelně tvrdý a odolný kámen." poučil mě Mike. Přitom mé jméno vyslovil tak zvláštně, s citem. Líbilo se mi to.
"Vy se vyznáte kamenech?" podivila jsem se.
"Jen trochu, ale dřív bych dokázal pojmenovat snad každý, na který byste ukázala."
Po nějaké době se znenadání ozval Jonathan:
"Myslím si, že byste, dámy, už měly vyrazit domů. Stmívá se a cesta lesem není zrovna snadná ani ve dne."
"Ano, to má pravdu." uznale odpověděl Mike a pohlédl na nás, "Tedy slečny, jestli dovolíte, doprovodíme vás zpět."
"Nemám námitek." přijala El a Sarah souhlasně přikývla. Já se jen široce usmála. Mike ze mě celou dobu nespustil oči a pomohl mi dolů přes rozbité schody. Pak nás s Jonathanem vedli k lesu. Ten den jsem se naposledy ohlédla na černou skálu. Slunce již zapadalo a les na ni vrhal pouhý stín, ale kameni to na kráse ani zdaleka neubíralo. Jako by se třpytil dál i bez pomoci slunečních paprsků.
Oba muži byli vůči nám velice obětaví. Sami se vmáčkli do křoví, abychom my mohly projít bez sebemenšího škrábnutí. Cesta zpět ubíhala mnohem rychleji, přestože bylo šero. Když jsme se ale dostaly na hlavní rozcestí mimo les, byla už naprostá tma. Myslela jsem, že už se rozloučíme a zbytek cesty dojdeme samy, protože do hotelu to byl malý kousek. Byla jsem připravena k rozloučení:
"Tak se asi …" neměla jsem ale šanci doříct větu, neboť mě přerušil cizí hlas ozývající se z temného lesa, nedaleko ode mne.
"Přece právě teď neopustíte milé dámy?!" Vladimir Drake vystoupil ze stínu stromů. "Sami přece víte, jaká divoká zvěř se tady po nocích toulá!" zasyčel chladně.
"Ale je to přece už jen kousek." nenechala se zastrašit Elena.
"Jen aby ses nedivila!" odsekl tiše, aby to neslyšela, ale mně to neušlo. Trochu mě děsil. Podívala jsem se na Sarah. Ta se zářila a usmívala se od ucha k uchu. Konečně tu byl ten, po kom celé odpoledne toužila.
"Kde vy se tu berete? Už máte po práci?" zvědavě se zeptala. Vladimir na ni lehce nechápavě pohlédl.
"Ah, ano, jistě." usmál se na ni. "Rozhodl jsem se jít přátelům naproti. Potřeboval jsem si provětrat hlavu." vypadal, že ještě pořád přemýšlí o té zvěři.
"Tak půjdeme?!" zeptala se netrpělivě Elena.
Měsíc mohl být asi někde v polovině mezi novem a úplňkem. Zlehka osvětloval kamenitou cestu, ale rozhodně ne tak dobře, abych si mohla být jistá, kam šlapu. Mike mě znenadání pevně chytil okolo pasu. Překvapeně s nechápavým výrazem jsem na něj pohlédla.
"Kvůli bezpečí." mrkl na mě, "na téhle cestě si i za jasného dne ublíží spousta lidí." zakřenil se, jako by mě znal.
"Vladimire," započala větu Sarah, ale on ji přerušil:
"Omlouvám se, že vás tak nezdvořile přerušuji. Jen chci podotknout," rozhlédl se po nás všech, "že od přátel mám raději oslovení Drake." složil nám kompliment a usmál se.
"Dobrá. Draku, co vy vlastně děláte?"
"Teď zrovna doprovázím velmi milé slečny domů, aby se jim nic nestalo." odpověděl tajnůstkářsky. Za chvíli jsme stanuli před hlavní bránou. Teď už jsme se doopravdy loučili.
"Děkuji za krásně zpestřený den." šeptala jsem Mikovi.
"To já vám musím poděkovat." naklonil se a lehce mě políbil na rty.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Andoriana Andoriana | E-mail | Web | 7. července 2015 v 18:43 | Reagovat

Mně se Drake stejně nelíbil od začátku :-D Vypadá to, že se z něj vyklube pěkný mizera.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama