3. kapitola- Schody do nebe

26. června 2014 v 19:45 | Monica Hell |  Karpaty
Před obědem jsem zaběhla na recepci a požádala jsem o večeři, kdybychom se nevrátily včas. Nebyl žádný problém. Když jsem obědvala, měla neustálé nutkání hledět k vedlejšímu stolu. Mike ani nikdo jiný z jeho přátel tam neseděl. Mohla jsem tedy jen doufat, že se objeví třeba při večeři. Snad se vrátíme včas. Nechci ho propásnout.
Vyrazily jsme téměř okamžitě po obědě. Cestu jsem skvěle započala prvním zakopnutím na nerovné cestě za hotelem. Pak se nám šlo už jen lehce a vesele, neboť cesta vedla z kopce. Okolní krajina byla úchvatná. Bylo zde hodně lesů, ale narazily jsme i na horské louky. Byl z nich krásný výhled do údolí, ve kterém se vinula řeka Argeş. Je neuvěřitelné, co příroda dokáže vytvořit, když jí v tom nebrání člověk. Nejednou jsme překročily úzké potůčky, její přítoky. Tekla tu průzračně čistá voda, která mimo jiné i skvěle chutnala. Byla velmi osvěžující a chladná. Líbilo se mi, že zde nebyly nějak moc upravené cesty. Ušlapané stezky tu byly vyznačené tak, aby nerušily ráz přírody.
Nějak jsem převzala místo vedoucího skupiny a sní spojenou důležitou funkci navigátorky. Holky šli za mnou a povídaly si o svých poznatcích a pocitech.
Šly jsme už docela dlouho lesem, podle mapy bychom už dávno měly být na rozcestí, které nás zavede ke skále. Začala jsem se ohlížet po dalším modrém značení, ale nic jsem nemohla najít. Trochu mě znepokojilo uvědomění, že si nedokážu vybavit, kdy jsem naposledy viděla značku. Elen si toho nejspíš všimla.
"Jdeme dobře?" zeptala se nenápadně.
"Jo, jo, jasně že jo!" ještě jsem nechtěla strašit, pořád totiž byla možnost, že tento kousek značen není. Pozorně jsem se dívala okolo a už mi začínalo být jasné, že tudy cesta nevede. Nejspíš to byla jen stezka vyšlapaná zvěří. Navíc se začínala dost zužovat a les kolem houstnul.
"Irin! Já si nemyslím, že jdeme tam, kam máme." vyslovila nahlas svou obavu Elena.
"Věříš na osud?" zeptala jsem se.
"Tak napůl. A co to s tím má co dělat?!"
"Tak snad bylo naším osudem nejen zabloudit, ale i dostat se potom domů." zasmála jsem se, přičemž už jsem se drala křovím.
"Ale nebojte, mě jen zajímá, co by mohlo být na konci této cesty. Ale kdyby to moc trvalo, stačí se přeci pouze otočit a jít jednoduše zpátky." uklidňovala jsem kamarádky. Ty se zastavily a vypadaly, že to chtějí otočit ihned.
"Tak pojďte, nebuďte suchaři." snažila jsem je trochu vyhecovat a odhrnula křoví, aby mohly snáze projít. Konečně jsem je přesvědčila.
"Ale jestli do čtvrt hodiny nic nenajdeme, tak to otáčíme!" dala ultimátum Sarah. Přikývla jsem a zkontrolovala si čas.
Po několika minutách se cesta začala rozšiřovat. Otočila jsem se a usmála se na Elenu a Sarah. Také vypadaly potěšeně. Byla jsem moc ráda, že mají dobrou náladu. Kolem nás bylo stále více světla, les řídnul. Nakonec jsme z něho vyšly a před námi se rozlehla sluncem zalitá lesní mýtina s vysoko čnící tmavou skálou. Překvapilo mě, kam jsme došly. Bylo tu nádherně. Je zajímavé, že sem nevede žádná stezka. Budu se na tohle místo zeptat někoho místního z hotelu.
Zaujala mě ta skála, kámen, ze kterého byla, sena slunci kouzelně třpytil. Šla jsem k ní blíž a holky mě následovaly. Očividně je také tak zaujala. Když jsem byla u ní, všimla jsem si schodů do ní dávno vytesaných.
"Holky? Nezazávodíme si, která z nás bude nejdřív nahoře?" podívala jsem se vyzývavě na Sarah s Elenou.
"Jasně!" ďábelsky se usmály a vyběhly.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Andoriana Andoriana | E-mail | Web | 6. července 2015 v 21:23 | Reagovat

Úplně před sebou vidím tu krajinu, dokážu si to opravdu živě představit. :-)

2 Monica Hell Monica Hell | 7. července 2015 v 18:22 | Reagovat

[1]: To jsem ráda :-) protože přesně o to mi šlo ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama