Červen 2014

4. kapitola- Draci

30. června 2014 v 19:16 | Monica Hell |  Karpaty
Na horní plošinu jsme vyšplhaly téměř současně. Občas byly schody dost rozbité a musely jsme si vzájemně pomáhat. Tady nahoře je nádherně, jsme chráněny i před větrem. Skála je dost rozlehlá a táhne se ještě kousek do výšky, což nám zajišťuje závětří. Ale zatoužila jsem zdolat ji úplně celou. Taková už jsem. Když mám nějakou možnost, chci ji využít, jak to jde! A teď jsem nechtěla skončit. Nahoru to není víc než 8 metrů. Navíc si nemohu být jistá, jestli sem ještě někdy trefím, když jsem sem vlastně zabloudila. Začala jsem lézt. Ve skále bylo dost skulinek i výčnělků a navíc skoro nebyla strmá. Nebylo to moc obtížné. Dokonce i holky se za mnou pustily.
Sotva jsem se vyškrábala na vrchol skály, málem jsem zase spadla. Šíleně jsem se lekla, když jsem uviděla Mika! Naštěstí jsem se včas vzpamatovala:
"Omlouvám se, myslela jsem, že jsme tu samy." Seděl tam Mike s Jonathanem a mezi nimi ležela šachovnice s rozehranou partií.
"Také bych tu nikoho nečekal." v klidu odpověděl svým sametovým hlasem.
Zanedlouho už se za mnou objevily i holky. Byly rozhodně také tak překvapené, jako já před chvílí.
"Přisedněte si." s lehkým pokynutím nás přizval Mike. Sesedly jsme se okolo a já si blíže prohlédla figurky, se kterými hráli. Bylo to úplné umělecké dílo. Na políčkách stáli ze dřeva mistrně vyřezaní draci. Naprosto mě uchvátili.
"Je to mé oblíbené místo. Je tu krásný výhled do okolí a dobře se mi tu přemýšlí."
"Vladimir tady někde náhodou není?" rozpřáhla rukou Sarah s nadějným tónem v hlase.
"Bohužel slečno, Drake celý den pracuje a scházíme se většinou až večer." omluvil ho Jonathan.
"Škoda." povzdechla si.
"Ta skála je okouzlující," kývla jsme směrem dolů, "tak nádherně se na slunci třpytí. Líbil by se mi kousek domů." zasmála jsem se.
"To je melanit, Irin. Je to neuvěřitelně tvrdý a odolný kámen." poučil mě Mike. Přitom mé jméno vyslovil tak zvláštně, s citem. Líbilo se mi to.
"Vy se vyznáte kamenech?" podivila jsem se.
"Jen trochu, ale dřív bych dokázal pojmenovat snad každý, na který byste ukázala."
Po nějaké době se znenadání ozval Jonathan:
"Myslím si, že byste, dámy, už měly vyrazit domů. Stmívá se a cesta lesem není zrovna snadná ani ve dne."
"Ano, to má pravdu." uznale odpověděl Mike a pohlédl na nás, "Tedy slečny, jestli dovolíte, doprovodíme vás zpět."
"Nemám námitek." přijala El a Sarah souhlasně přikývla. Já se jen široce usmála. Mike ze mě celou dobu nespustil oči a pomohl mi dolů přes rozbité schody. Pak nás s Jonathanem vedli k lesu. Ten den jsem se naposledy ohlédla na černou skálu. Slunce již zapadalo a les na ni vrhal pouhý stín, ale kameni to na kráse ani zdaleka neubíralo. Jako by se třpytil dál i bez pomoci slunečních paprsků.
Oba muži byli vůči nám velice obětaví. Sami se vmáčkli do křoví, abychom my mohly projít bez sebemenšího škrábnutí. Cesta zpět ubíhala mnohem rychleji, přestože bylo šero. Když jsme se ale dostaly na hlavní rozcestí mimo les, byla už naprostá tma. Myslela jsem, že už se rozloučíme a zbytek cesty dojdeme samy, protože do hotelu to byl malý kousek. Byla jsem připravena k rozloučení:
"Tak se asi …" neměla jsem ale šanci doříct větu, neboť mě přerušil cizí hlas ozývající se z temného lesa, nedaleko ode mne.
"Přece právě teď neopustíte milé dámy?!" Vladimir Drake vystoupil ze stínu stromů. "Sami přece víte, jaká divoká zvěř se tady po nocích toulá!" zasyčel chladně.
"Ale je to přece už jen kousek." nenechala se zastrašit Elena.
"Jen aby ses nedivila!" odsekl tiše, aby to neslyšela, ale mně to neušlo. Trochu mě děsil. Podívala jsem se na Sarah. Ta se zářila a usmívala se od ucha k uchu. Konečně tu byl ten, po kom celé odpoledne toužila.
"Kde vy se tu berete? Už máte po práci?" zvědavě se zeptala. Vladimir na ni lehce nechápavě pohlédl.
"Ah, ano, jistě." usmál se na ni. "Rozhodl jsem se jít přátelům naproti. Potřeboval jsem si provětrat hlavu." vypadal, že ještě pořád přemýšlí o té zvěři.
"Tak půjdeme?!" zeptala se netrpělivě Elena.
Měsíc mohl být asi někde v polovině mezi novem a úplňkem. Zlehka osvětloval kamenitou cestu, ale rozhodně ne tak dobře, abych si mohla být jistá, kam šlapu. Mike mě znenadání pevně chytil okolo pasu. Překvapeně s nechápavým výrazem jsem na něj pohlédla.
"Kvůli bezpečí." mrkl na mě, "na téhle cestě si i za jasného dne ublíží spousta lidí." zakřenil se, jako by mě znal.
"Vladimire," započala větu Sarah, ale on ji přerušil:
"Omlouvám se, že vás tak nezdvořile přerušuji. Jen chci podotknout," rozhlédl se po nás všech, "že od přátel mám raději oslovení Drake." složil nám kompliment a usmál se.
"Dobrá. Draku, co vy vlastně děláte?"
"Teď zrovna doprovázím velmi milé slečny domů, aby se jim nic nestalo." odpověděl tajnůstkářsky. Za chvíli jsme stanuli před hlavní bránou. Teď už jsme se doopravdy loučili.
"Děkuji za krásně zpestřený den." šeptala jsem Mikovi.
"To já vám musím poděkovat." naklonil se a lehce mě políbil na rty.

O mě

26. června 2014 v 20:44 | Monica Hell |  Anima Mea
Nápad založit si blog jsem dostala už kdysi dávno. V podstatě to začalo když mi bylo jen pár let- založila jsem si vlastní web, kde jsem se věnovala zvířatům. Kupodivu ten web funguje do dnes :-D
Občas ráda píšu různé povídky. Nejsem žádný spisovatel, to pouze, když mě popadne "psavá". Baví mě si vymýšlet různé příběhy, ale většinou se odehrají pouze v mé hlavě. Až poslední dobou jsem je začala psát pro mé přátele. Ráda vyprávím různé příběhy. Mým nejoblíbenějším žánrem je fantasy, protože je to "svět" neomezených možností. Nesnáším sci-fi. Budoucnost a ufoni měvážně moc neberou ;-) Ráda bych žila někde ve středověku. Ráda vzpomínám na to, jak jsme v dětství se sestřenkou hrály Dračí doupě v terénu :-) Tyhle hry mě dodnes neomrzely. Ráda se "vyčlením" z tohoto světa a přepnu na svůj, fantasy.

3. kapitola- Schody do nebe

26. června 2014 v 19:45 | Monica Hell |  Karpaty
Před obědem jsem zaběhla na recepci a požádala jsem o večeři, kdybychom se nevrátily včas. Nebyl žádný problém. Když jsem obědvala, měla neustálé nutkání hledět k vedlejšímu stolu. Mike ani nikdo jiný z jeho přátel tam neseděl. Mohla jsem tedy jen doufat, že se objeví třeba při večeři. Snad se vrátíme včas. Nechci ho propásnout.
Vyrazily jsme téměř okamžitě po obědě. Cestu jsem skvěle započala prvním zakopnutím na nerovné cestě za hotelem. Pak se nám šlo už jen lehce a vesele, neboť cesta vedla z kopce. Okolní krajina byla úchvatná. Bylo zde hodně lesů, ale narazily jsme i na horské louky. Byl z nich krásný výhled do údolí, ve kterém se vinula řeka Argeş. Je neuvěřitelné, co příroda dokáže vytvořit, když jí v tom nebrání člověk. Nejednou jsme překročily úzké potůčky, její přítoky. Tekla tu průzračně čistá voda, která mimo jiné i skvěle chutnala. Byla velmi osvěžující a chladná. Líbilo se mi, že zde nebyly nějak moc upravené cesty. Ušlapané stezky tu byly vyznačené tak, aby nerušily ráz přírody.
Nějak jsem převzala místo vedoucího skupiny a sní spojenou důležitou funkci navigátorky. Holky šli za mnou a povídaly si o svých poznatcích a pocitech.
Šly jsme už docela dlouho lesem, podle mapy bychom už dávno měly být na rozcestí, které nás zavede ke skále. Začala jsem se ohlížet po dalším modrém značení, ale nic jsem nemohla najít. Trochu mě znepokojilo uvědomění, že si nedokážu vybavit, kdy jsem naposledy viděla značku. Elen si toho nejspíš všimla.
"Jdeme dobře?" zeptala se nenápadně.
"Jo, jo, jasně že jo!" ještě jsem nechtěla strašit, pořád totiž byla možnost, že tento kousek značen není. Pozorně jsem se dívala okolo a už mi začínalo být jasné, že tudy cesta nevede. Nejspíš to byla jen stezka vyšlapaná zvěří. Navíc se začínala dost zužovat a les kolem houstnul.
"Irin! Já si nemyslím, že jdeme tam, kam máme." vyslovila nahlas svou obavu Elena.
"Věříš na osud?" zeptala jsem se.
"Tak napůl. A co to s tím má co dělat?!"
"Tak snad bylo naším osudem nejen zabloudit, ale i dostat se potom domů." zasmála jsem se, přičemž už jsem se drala křovím.
"Ale nebojte, mě jen zajímá, co by mohlo být na konci této cesty. Ale kdyby to moc trvalo, stačí se přeci pouze otočit a jít jednoduše zpátky." uklidňovala jsem kamarádky. Ty se zastavily a vypadaly, že to chtějí otočit ihned.
"Tak pojďte, nebuďte suchaři." snažila jsem je trochu vyhecovat a odhrnula křoví, aby mohly snáze projít. Konečně jsem je přesvědčila.
"Ale jestli do čtvrt hodiny nic nenajdeme, tak to otáčíme!" dala ultimátum Sarah. Přikývla jsem a zkontrolovala si čas.
Po několika minutách se cesta začala rozšiřovat. Otočila jsem se a usmála se na Elenu a Sarah. Také vypadaly potěšeně. Byla jsem moc ráda, že mají dobrou náladu. Kolem nás bylo stále více světla, les řídnul. Nakonec jsme z něho vyšly a před námi se rozlehla sluncem zalitá lesní mýtina s vysoko čnící tmavou skálou. Překvapilo mě, kam jsme došly. Bylo tu nádherně. Je zajímavé, že sem nevede žádná stezka. Budu se na tohle místo zeptat někoho místního z hotelu.
Zaujala mě ta skála, kámen, ze kterého byla, sena slunci kouzelně třpytil. Šla jsem k ní blíž a holky mě následovaly. Očividně je také tak zaujala. Když jsem byla u ní, všimla jsem si schodů do ní dávno vytesaných.
"Holky? Nezazávodíme si, která z nás bude nejdřív nahoře?" podívala jsem se vyzývavě na Sarah s Elenou.
"Jasně!" ďábelsky se usmály a vyběhly.

2. kapitola- Ples

26. června 2014 v 19:42 | Monica Hell |  Karpaty
Celé odpoledne jsme strávily na pokoji. Po většinu času jsme si vybalovaly věci a uklízely je na svá místa. Mezi tím jsme se škádlily a sdělovaly si své pocity.

"Už se nemohu dočkat plesu! Doufám, že tam bude ten od oběda." nedokázala jsem skrýt své vzrušení a nadšení v hlase. "Víte, ten s nádherně modrýma očima a světlejšími vlasy." upřesnila jsem. Sarah na mě mrkla a Elena se usmívala, zatímco kroutila očima.

Večer se blížil. Po osvěžující sprše jsem se začala oblékat a upravovat. Vzala jsem si na sebe kratší krvavě rudé šaty, jemně se nalíčila a své dlouhé vlasy nechala přirozeně splývat po zádech.

Někdo zaklepal na dveře koupelny.

"Irino?" ozvala se Elena.

"Ano?"

"Potřebuju jen něco z koupelny, mohu?" zeptala se mě.

"Jo, jasně, jen pojď. Stejně už jsem hotová." pozvala jsem ji dál. Už měla oblečené své blankytně modré šaty, nejspíš se tedy chtěla líčit. Vešla jsem do pokoje a všimla si, že už i Sarah dokončuje své úpravy. Za chvíli jsme byly všechny hotové a připravené. Vypadaly jsme úchvatně. S Elenou v nebesky modrých šatech, Sarah ve smaragdově zelených a mnou v krvavě rudých šatech jsme tvořily nepřehlédnutelné trio.

Po večeři jsme si šly sednout k baru u ohromného sálu, kde kapela hrála příjemnou klasickou hudbu s příměsí irských melodií. Byly jsme tak nepřehlédnutelné, že se za námi muži zaujatě ohlíželi, zatímco jejich uražené partnerky a nás vrhaly podrážděné pohledy. Usmívala jsem se, byla zábava sledovat rej tanečníků. Nenápadně jsem se poohlížela po ostatních hostech. Konečně jsem spatřila toho, na něž jsem celý večer čekala. Pomalu k nám přicházel i se svým přítelem z odpoledne. Ve svém černém smokingu byl okouzlující! Pak jsem si všila ještě dalšího muže, jenž sebevědomě kráčel za nimi. Byl zvláštní, možná pro své tmavé, až uhrančivé oči. Měl sice naprosto výstavní vzhled, ale něčím se mi nelíbil! Nedokázala jsem určit proč.

Přistoupili k nám a lehce se uklonili. Mm, jak působivé… Potom konečně promluvil:

"Dovolte, abych se konečně představil, u oběda jsme se asi minuli. Jsem Michael Jekyll, můj přítel Jonathan Hyde," ukázal na společníka od oběda, "a náš zdejší přítel Vladimir Drake." Pohnul lehce hlavou směrem k novému příchozímu. Michael byl impozantní. Nezmohla jsem se na nic, jak jsem jím byla ohromena. A nebyla jsem sama! Sarah se osmělila jako první:

"Zdravím, jsem Sarah Simonsová." byla naprosto zaujatá Vladimirem.

"Elena Sandersová." představila se Elen.

"A já Irina Blakeová." dodala jsem rozpačitě. Michael se na mě dlouze podíval a pak se ke mně sklonil se slovy:

"Velmi mne těší, že vás konečně poznávám." a políbil mi ruku.

"Smím prosit?" zeptal se mě tiše.

"Samozřejmě!" uchváceně jsem zašeptala a zamířili jsme do víru tance. Měla jsem oči jenom pro něho, ale i tak jsem koutkem zahlédla Sarah tančící s Vladimirem. Elena s Jonathanem se přesunuli do pohodlných křesel ve stinném koutu sálu.

"Michaeli," započala jsem otázku, ale on mě ihned přerušil:

"Miku, prosím." opravil mě a mile se usmál. Úsměv jsem mu opětovala a začala znovu:

"Miku, vy jste zde hostem?"

"Ne, to ne, asi musím vás zklamat," šibalsky na mě pohlédl, "jezdím do Karpat velmi často odpočinout si, ale s Jonathanem vždy bydlíme u Drakea."

"Aha," zaujatě jsem přikývla, "to my jsme tady, abych si rozšířily obzory o nových krajinách. Víte, s Elen a Sarah se známe už od dětství. Rády spolu trávíme dovolené."

"My jsme se s Jonathanem seznámili také v dětství. Drakea jsme poznali až tady. Má velmi dobrou paměť a znamenitě se vyzná v okolním terénu. Všechno nás naučil." Při poslední větě se zatvářil jako by byla duchem nepřítomen. Asi se zasnil a vzpomínal na nějaké společné zážitky. Nemohla jsem si pomoci a pořád jsem se na něj musela usmívat. Byt tak ďábelsky svůdný. Od prvního pohledu jsem mu patřila…

Po tanci jsme se všichni sesedli u Eleny s Jonathanem a začali se vzájemně poznávat. Vladimir měl statné, svalnaté tělo a ostře řezaný obličej. Jeho hlas odpovídal vzhledu, mluvil s velmi drsným přízvukem. Tak dokonale se hodil do zdejší krajiny, jako by byl její součástí. Bylo na něm cosi přitažlivého a to samé jakoby zároveň děsivého. Až teď jsem si ho lépe prohlédla. Sarah si jeho charakteru očividně již povšimla. Visela na jeho rtech, aby jí neuniklo jediné jeho slovo. Jonathan byl zamlklejší a méně poutavý. Jevil se mi jako dobrý a věrný přítel. Byl velmi zábavný a pozval nás na sklenku výborného šampaňského. Elena se s ním bavila spíš ze slušnosti, než že by ji zaujal. Byla duchem doma. Jak ona mě s tím štvala! Ale dál jsem se věnovala mužům. Strávili jsme spolu celý večer. Dokonce nám bylo nabídnuto, že nás provedou po okolí a ukáží tady ta nejkrásnější místa, o kterých jiní lidé mohou jen snít. Vlad tu vyrůstal a už se jako malé dítě toulal hluboko v lesích. Byli impozantní, tolik toho zažili! Až by tomu člověk nevěřil, že to mohli stihnout. Mohli být maximálně o pět let starší než my. Nám všem bylo teď 25. Ke konci večera už Elen vypadala, že se hovoru věnuje naplno. Kolem 2 hodiny ráno nás pánové doprovodili k pokoji. Mé loučení s Mikem jakoby trvalo věčnost a přesto až moc rychle pominulo. Dlouze jsme se dívali do očí a pak pozvedl ruku. Nechápala jsem ten posunek. Uchopil pramínek mých vlasů, který mi spadal do obličeje a upravil mi ho za uchem. Bylo úžasné cítit ho zase tak blízko sebe, jako při tanci. Uklonil se a jemně mi políbil hřbet ruky. Byla jsem jím úplně omámena a okouzlena. Popřál mi sladký spánek, otočil se a odkráčel dolů po schodech za svými přáteli.

"Tak jak se vám to líbilo? Co na ně říkáte?" zeptala jsem se už v posteli, dychtivě čekajíc na odpověď. První se ozvala opět Sarah:

"Opravdu mě zaujal Vlad. Líbí se mi."

"No, myslím, že toho si všiml každý, kdo byl dole." zasmála jsem se.

"Tak ty jsi na Michaelovi taky pěkně visela. Nevšímala sis ničeho jiného. Víš ty vůbec, co jsi třeba pila?" ušklíbla se El a pokračovala, "Zpočátku jsem se docela nudila. Potom mě Jonzačal bavit a vyprávě různé historky, které spolu všichni prožili. Dokonce s Mikem dlouhodobě cestují."

"To by se mi taky líbilo." zasnila jsem se a představila si sebe a Mika, jak poznáváme dosud neobjevené.

"Jonathan také říkal, že tu nejsou ubytováni. Zapomněla jsem se zeptat kde tedy jsou, nevíte to?" pokračovala Elen. Se Sarah jsme si skočily do řeči.

"Tak povídej." vyzvala jsem Sarah.

"Dík, Vlad říkal, že jsou všichni v jeho sídle někde kousek odtud. Asi za lesem… A vlastně nás tam i pozval." Úplně jsem viděla Sarin úsměv u poslední věty, přestože byla tma a každá ležela ve své posteli.

"Co máme zítra v plánu?" zeptala se zvědavě Elena.

"Nu, dopoledne to vidím na dospání a po obědě bychom mohly vyrazit po modré." informovala jsem holky.

"A ta modrá končí kde?" ozvala se okamžitě Sarah.

"To se uvidí, ale teoreticky, počítám-li že zabloudíme pouze jednou a včas si toho všimneme, dojdeme k místu zvanému Lup de stâncă. Měla by to být skála, kde lidé často vídali vlky i za jasného dne."

"Tak to se těším." odpověděla mi Sarah, ale nedokázala jsem poznat, jak přesně to myslí.

"Takže jestli nás znám dobře, tak se ztratíme a než dojdeme domů, zmeškáme večeři o několik hodin." smála se El.

"Řeknu hospodářce, ať počítá s naším pozdním příchodem." ukončila jsem debatu.

"Dobrou." popřála nám Sarah. Já chvilku čekala a počítala do 60, pak jsem vyhrkla:

"Spíte už?!"

"Já tě asi zabiju!" rozčilovala se Elen. Dovedla jsem si dokonale představit ty jejich nenávistné pohledy a pak mi náhle s žuchnutím přistálo něco na kraji postele. To Sarah po mě hodila svůj druhý polštář.

1. kapitola- Přivítání

26. června 2014 v 19:25 | Monica Hell |  Karpaty
Se Sarah a Elenou se známe už od dětství. Podnikly jsme už nespočet výletů a máme opravdu nezapomenutelné zážitky. Právě se chystáme se zase o nějaký obohatit. Po dlouhé době chceme někam na dovolenou, někam, kde zažijeme něco úplně nového a nezapomenutelného. Ještě nikdy jsme spolu nebyli mimo naši rodnou zem a to se právě chystáme změnit!
"Támhle je!" nadšeně jsem ukazovala na auto, které stálo na parkovišti vedle nádraží v rumunském Curtea de Argeş. Z postaršího stříbrného BMW vystoupil vysoký tmavovlasý muž a mával na nás. Rychle jsme k němu spěchaly. Za chvíli jsme už seděly na zadních sedadlech a mířily do našeho nového domova, který budeme obývat nejméně celý měsíc. Zpočátku jsme obdivovaly vrcholky Karpat, které se tyčily nad údolím. Pak nám byl však výhled znemožněn, neboť jsme vjely do lesa. Ještě jsme tu a tam zahlédly ohromné louky, ale už se rychle stmívalo a my jsme byly velmi unavené.
Cestou jsem asi i na okamžik usnula, ale za velmi krátkou chvíli už jsme se ocitly v hotelovém areálu. Hlavní budova vypadala spíš jako malý zámek. Bylo to tak malebné! Ten pohled jako by ve mně rozproudil krev, už jsem nebyla tolik unavená. Zavazadla už nám někdo odnesl a teď už jen zbývalo, abychom vešly my. Vešli jsme do velkých dveří se zdobenou klikou, která mě okamžitě zaujala. Vypadala jako žena s rozevlátými vlasy, které fungovaly jako úchopná část kliky. Prošly jsme dlouhou chodbou, na jejímž konci byl vchod do recepce a schodiště do horních pater hotelu. Šli jsme přímo na recepci, abychom zjistily potřebné informace. Okamžitě se nás ujala starší paní, majitelka, jak jsem později zjistila.
"Vítám vás, milé dámy! Věřím, že jste velmi znavené, ale nemusíte se ničeho obávat. Vaše kufry jsou již ve vašem pokoji, snad je nejvyšší čas vás tam zavést." Usmála se na nás. Byla velmi příjemná, hned jsem si ji oblíbila. Po schodech jsme vystoupaly do nejvyššího patra.
"Tak to je úžasný!" ohromeně jsem vydechla po spatření našeho společného pokoje, kde každá měla ohromnou postel z tmavého dřeva zdobenou vyřezáváním. Ty byly strategicky rozmístěné po pokoji, aby každá měla své soukromí, ale abych spolu přesto mohly bez překážek komunikovat. I ostatní nábytek byl ze stejného dřeva a byl ještě lehce dozdoben zlatými detaily. Uprostřed nejdelší stěny místnosti bylo ohromné vysoké okno od podlahy až ke stropu, které vyjevovalo nádhernou scenérii Karpat. Po stranách oken se spouštěly saténové závěsy tmavě červené barvy. Jestli jsem si všimla dobře, tak jsme obývaly celé podkroví samy, neboť zde kvůli zešikmenému stropu jasně viditelnými trámy byl pouze jediný veliký pokoj se dvěmi koupelnami.
"No to teda je." ožily konečně kamarádky a už běželi k postelím. Naštěstí jsem včas zareagovala a vskočila do postele nejblíže oknu.
Po zdlouhavé a namáhavé cestě jsme byly vyhladovělé a unavené. Chtělo se nám moc spát, ale hlad nakonec zvítězil. Umyly jsme se a převlékly do příjemnějších šatů, pak jsme sešly dolů a uvelebily se v jednom ze salonků. Po pár minutách se objevila samotná paní domácí, přestože o ostatní hosty se staral personál a k mému úžasu už nesla zdejší tradiční jídlo. Už jsem usínala u stolu a tak jsem bohužel ani moc nevnímala co to vlastně jím. Za chvíli jsem už spokojeně s plným žaludkem spala ve své nové posteli.
Spaly jsme až do pozdního dopoledne. Všechny jsme se probudily skoro naráz. Blížil se čas oběda. Elen si chtěla odběhnout do koupelny, ale rázem se vrátila. V ruce držela slonovinově bílou obálku z křídového papíru. "Tohle leželo na stolku za dveřmi." oznamovala. Všechny jsme byly plné očekávání, co stojí uvnitř. Elena se ujala slova a četla. V dopise stálo, že jsme zvány na zdejší večerní ples. Moc jsme se těšily a začly nadšeně
debatovat. Už jsme ale musely jít dolů, pokud jsme nechtěly zmeškat oběd, stejně jako snídani.
Opět jsme seděly u svého stolu. Čekaly jsme na jídlo a já se zatím rozhlížela okolo. Zaujali mě dva mladíci u vedlejšího stolu. Moc hezky se na nás usmívali, přičemž popíjeli Whisky. Moc se mi líbil ten vpravo, měl krásný úsměv. Napadlo mě, že jsou zdejšími hosty a začala jsme doufat, že budeme mít možnost se seznámit. Kamarádky byly zabrané do hovoru a tak jsem je na chvíli přerušila, abych jim sdělila své myšlenky. Sarah se na mě usmála, zatímco El si je prohlédla, načež projevila očividný nezájem. Měla totiž svého přítele Peta doma. Podle mě to byl suchar, ale Eleně jsem to nikdy neřekla. Stejně by mě neposlouchala. Nikde v okolí naštěstí nebyl signál a tak se s ním nemohla dlouho vybavovat.
Už jsme dostaly jídlo, ale ten muž se na mě stále díval. Nemám ráda, když mě někdo sleduje při jídle a sám nejí a tak jsem se na něj jen ironicky usmála. K mému podivu pozdvihl sklenku na pozdrav a zářivě se usmál. Rozhodla jsem se, že je tedy nebudu řešit a začala jíst ten lákavě vyhlížející pokrm. Bylo to zase něco ze zdejší kuchyně, jakoby kapsa z několika druhů masa a sýrů s brambory lahodně okořeněnými zvláštními bylinkami. Moc mi to chutnalo, ale bohužel jsem nedokázala rozluštit rumunský název.
Oběd nám trval velmi dlouho, ale ti muži tu seděli stále. Byli tak zabráni do rozhovoru, že si ani nevšimli, že odcházíme. Doufala jsem, že se potkáme a konečně seznámíme na večerním plese.